ECLI:CZ:US:2013:1.US.611.13.1
sp. zn. I. ÚS 611/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Novákové, zastoupené Mgr. Soňou Červinkovou, advokátkou se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2012, č. j. 51 Co 336/2012-90, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2012, č. j. 27 C 34/2011-62, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že zasahují do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že po ní obecné soudy v řízení o náhradě škody, bolestného a věcné škody, která jí vznikla při pádu v důsledku stoupnutí na nezakrytý kanál v podchodu ve vlastnictví Hlavního města Prahy, požadovaly míru opatrnosti, která překračuje hranice stanovené stávající judikaturou. Stěžovatelka také nesouhlasí s právními a skutkovými závěry, ke kterým obecné soudy při svém rozhodování dospěly.
I. ÚS 611/13
Z obsahu stěžovatelkou přiložených listin zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2012, č. j. 27 C 34/2011-62, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala, aby byla Hlavnímu městu Praha uložena povinnost zaplatit jí částku 13 200,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 20. 9. 2010 do zaplacení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2012, č. j. 51 Co 336/2012-90, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si spisový materiál, vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
Soud prvního stupně stěžovatelce vyložil, že prokázala, že jí vznikla škody na zdraví a na movitých věcech v rozsahu, jak tvrdila, neprokázala však existenci závady ve schůdnosti předmětného místa v dotčeném podchodu ve smyslu ustanovení §26 odst. 7. zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Soud dospěl ke svému pečlivě odůvodněnému závěru na základě řady svědeckých výpovědí, kterými byl skutkový stav dostatečně zjištěn, což konstatoval i odvolací soud, který rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud pro stručnost v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace předmětných ustanovení o. z. dopadajících na problematiku náhrady škody byly obecnými soudy provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení jí citovaných článků Ústavy České republiky dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatelky na výklad dotčených ustanovení o. z. je polemikou s výkladem zákonné normy obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky. To, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nevyhověly návrhu stěžovatelky, samo o sobě porušením principů ústavnosti není. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto byla ústavní stížnost vyhodnocena jako neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu