ECLI:CZ:US:2013:1.US.706.13.1
sp. zn. I. ÚS 706/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3984/2011 ze dne 4. prosince 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Co 245/2010 ze dne 14. dubna 2011 a částečným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 19 C 178/2003 ze dne 2. dubna 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou formálně bezvadnou stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) prvá dvě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimž (ve výsledku) byla z části do výše 91 200,- Kč s příslušenstvím zamítnuta její žaloba směřující proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu se sídlem v Praze na zaplacení částky 210 060,- Kč s přísl. jako doplatku platu za rok 2003 a 6 měsíců roku 2004 a domáhá se jejich zrušení.
V obsáhlých důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka po citaci z judikatury Ústavního soudu vztahující se k aplikaci ustanovení §133a o. s. ř., jíž se dovolává, v podstatě uvádí, že obecné soudy ignorovaly její tvrzení a důkazní návrhy, provedené dokazování, podle ní nedostatečné, nesprávně zhodnotily a počínaly si nepředvídatelně, svá rozhodnutí vykazující libovůli nezdůvodnily srozumitelně, přičemž dovolací soud, který její dovolání jako nepřípustné odmítl, postupoval "ve smyslu denegatio iustitiae". Z těchto v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Třeba také připomenout dřívější judikaturu, v níž Ústavní soud dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Námitkami, jež stěžovatelka v podstatě opakovaně vznáší v ústavní stížnosti, stran procesu dokazování a jeho zhodnocení se zabýval již odvolací soud, jehož přezkoumání vyústilo v částečnou změnu zamítavého rozsudku soudu I. stupně a vyhovění žalobě do výše 118 560,- Kč z důvodů jím obsáhle a podrobně v rozhodnutí rozvedených, vycházejících ze soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, jím dále doplněným a s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 143/1992 Sb. Stejně tak i soud dovolací, který rovněž podrobně závěr o tom, že zamítavé rozhodnutí o částce 91 200,- Kč s přísl. nemá po právní stránce zásadní právní význam, řádně zdůvodnil a námitkami stěžovatelky, podávaje i rozbor pojmu diskriminace v pracovních věcech, se adekvátně zabýval a srozumitelným a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal, včetně podle Ústavního soudu logického vysvětlení, že pokud bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka nebyla znevýhodněna, je zbytečné zabývat se tím, zda žalovaný prokázal zásadu rovného zacházení. Pokud jde o odkaz stěžovatelky na názory Ústavního soudu zaujaté v jeho nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 a I. ÚS 1452/09, týkajících se výkladu podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., třeba uvést, že tyto nutno vykládat v souvislosti s jinými, konkrétními okolnostmi případů, z nichž vzešly. Úvahy obou jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, jež nevykazují prvky libovůle, odkázat.
Ústavní soud proto stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu