ECLI:CZ:US:2013:1.US.716.12.1
sp. zn. I. ÚS 716/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, 280 00 Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 4047/2010-346, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. 19 Co 40/2010-297, a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 8. 2009, č. j. 5 C 3/99-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 27. 8. 2009, č. j. 5 C 3/99-257, zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému ČR - Ministerstvu vnitra ČR (dále jen "žalovaný") o náhradu škody dle §18 zákona č. 58/69 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb.), ve výši 610.000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 10. 1983 (výroková část I.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 150 Kč (výroková část II.). Okresní soud po obsáhlém dokazování zdůraznil, že v souzené věci, kterou podřadil pod §1 až §17 zákona č. 58/1969 Sb., objektivní odpovědnost státu naplněna nebyla, neboť rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresní správy SNB (dále jen "DI OS SNB") ze dne 5. 9. 1983 (na podkladě lékařské zprávy OÚNZ Kutná Hora - okresní lékařské poradní komise ze dne 16. 8. 1983), o odnětí řidičského průkazu, nebylo později zrušeno či změněno, jak citovaný zákon předpokládá. Okresní soud současně konstatoval, že nebylo prokázáno žádné pochybení státních orgánů při odnětí řidičského oprávnění stěžovateli a nedošlo tedy ani k nesprávnému úřednímu postupu ve věci (dle §18 citovaného zákona). Rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství policie ČR (dále jen "DI OŘ PČR") ze dne 16. 9. 1992, o navrácení řidičského průkazu (na základě lékařského posudku ze dne 12. 11. 1991), je novým rozhodnutím na základě nově zjištěných okolností.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, č. j. 19 Co 40/2010-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (ta ostatně stěžovatel nezpochybnil) a s ohledem na právní posouzení těchto skutkových zjištění (stejně jako soud prvního stupně) splnění základních podmínek odpovědnosti státu vymezených v §3 a v §4 zákona č. 58/1969 Sb. neshledal. Opětovně zdůraznil, že pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není předpokladem již prokázání porušení nějaké právní povinnosti orgány státu, nýbrž až fakt zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost (srov. např. rozhodnutí NS ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004). Krajský soud navíc (se zřetelem na obsah spisové dokumentace přílohového spisu sp. zn. ÚDV-4/VvP-99) připomněl, že závěry výše uvedené lékařské zprávy byly následně v rámci procesní aktivity stěžovatele opakovaně přezkoumávány v letech 1983 až 1986, a to vždy se závěrem, že stěžovatel není nadále způsobilý k řízení motorových vozidel všech skupin. Rozhodnutí DI OŘ PČR ze dne 16. 9. 1992 není rozhodnutím, které by rozhodnutí DI OS SNB ze dne 5. 9. 1983 rušilo či měnilo pro jeho nezákonnost (nic takového z obsahu jeho odůvodnění nevyplývá)., ale vychází ze zcela jiného - nového hodnocení zdravotního stavu stěžovatele.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 4047/2010-346, dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť věc nemá judikatorní přesah. Rozhodnutí DI OS SNB ze dne 5. 9. 1983 není možné považovat za nicotné a rozhodnutí DI OŘ PČR ze dne 16. 9. 1992 nemělo za následek zrušení uvedeného rozhodnutí z roku 1983; to pouze reflektovalo změnu skutkových okolností, resp. zdravotního stavu stěžovatele. Dovolací soud dále uvedl, že stěžovatel nenaplnil podmínku domáhat se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle §§9 a 10 zákona č. 58/1969 Sb., tj. předběžně projednat návrh s příslušným ústředním orgánem.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení citovaných rozsudků. Podrobně popsal dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, průběh řízení a dokazování před orgány SNB a Police ČR v Kutné Hoře a obsah lékařských zpráv a tvrdil, že soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, a konečně uvedl, že co do nesplnění podmínky projednání náhrady škody s příslušným ústředním orgánem se jedná o vadu odstranitelnou a k jejímu odstranění měl být vyzván.
Ústavní soud - po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s obsáhlým spisovým materiálem a s napadenými rozhodnutími obecných soudů - dovozuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti připomíná (a opakovaně zdůrazňuje), že není vrcholem soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jejich účastníků. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, o výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikaci na jednotlivý případ, musí Ústavní soud respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a že do daného rozhodovacího procesu může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady se jedná, je pak z judikatury Ústavního soudu zřejmé.
Ústavní soud nespatřuje v postupu obecných soudů porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy v souzené věci postupovaly důkladně a obsáhle zjišťovaly a posuzovaly podklady pro svá rozhodnutí; z obsahu spisu vyplývá, že předmětné rozhodnutí DI OS SNB v Kutné Hoře ze dne 5. 9. 1983 pro nezákonnost zrušeno nebylo. Obecné soudy proto v případě žaloby na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. ani jinak než jejím zamítnutím rozhodnout nemohly. To platí právě s ohledem na nesplnění požadavku k uplatnění nároku podle §4 citovaného zákona (tj. zrušení předmětného rozhodnutí pro nezákonnost). Nelze přehlédnout ani další podmínku, tj. domáhat se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle §9 tohoto zákona, tedy, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je třeba předem projednat s příslušným ústředním orgánem. Teprve neuspokojí-li ústřední orgán (uplatněný) nárok poškozeného do šesti měsíců ode dne podání žádosti, může se poškozený domáhat přiznání nároku nebo jeho neuspokojené části u soudu (§10 citovaného zákona). Deficit nesplnění první podmínky, tj. zrušení rozhodnutí DI SNB v Kutné Hoře ze dne 5. 9. 1983 (a tedy uplatnitelného nároku na náhradu škody), nelze proto nahrazovat spektakulárními úvahami stěžovatele o výzvě k odstranění vady spočívající v nesplnění požadavku projednání náhrady škody s příslušným ústředním orgánem podle §9 citovaného zákona. Ústavní soud konečně zdůrazňuje, že stěžovatelem připomínaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, se na souzenou věc nevztahuje a týká rozhodnutí ministra životního prostředí, které tvoří zákonnou překážku dokončení a provozování vodního díla, jehož stavba byla povolena rozhodnutím příslušného okresního úřadu.
Ústavní soud připomíná, že skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s tím, jak se obecné soudy s jeho důkazními návrhy vypořádaly, sama o sobě není způsobilá dosáhnout ústavněprávní relevance; odlišný názor stěžovatele na právní závěry obecných soudů, nemůže za situace, kdy Ústavní soud neshledal opodstatněným tvrzení stěžovatele o porušení základního práva či svobody, vést k jeho k zásahu do rozhodovací činnosti ústavně nezávislých obecných soudů.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu