ECLI:CZ:US:2013:1.US.8.12.1
sp. zn. I. ÚS 8/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t.č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Nám. T.G. Masaryka 11, 750 02 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2011 č. j. 3 Tdo 941/2011-110, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2011 č. j. 4 To 52/2010-5893 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 3. srpna 2010 č. j. 61 T 3/2008-5766, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakožto i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a současně dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, zásady řádného zákonného procesu dle čl. 8 odst. 2 Listiny a zásady legality dle čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřoval v postupu, jakým obecné soudy dospěly ke skutkovým zjištěním o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu podvodu dle ustanovení §209 odst. 1 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Zároveň mělo podle názoru stěžovatele dojít k porušení ústavně garantovaného práva legitimního očekávání a práva na zákonného soudce, a to z toho důvodu, že se měl Nejvyšší soud bezdůvodně odchýlit od vlastní judikatury založené na předchozí skutkově totožné věci bez toho, aby věc postoupil k posouzení velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") ze dne 3. srpna 2010 č. j. 61 T 3/2008-5766 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společnosti a družstev, a to na dobu deseti let. V části žalované trestné činnosti byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu.
4. Dne 1. března 2011 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 3. srpna 2010 usnesením č.j. 4 To 52/2010-5893 zamítl jako nedůvodné.
5. Dne 5. října 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. března 2011, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) a c) trestního řádu, usnesením č. j. 3 Tdo 941/2011-110 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl postup v řízení před soudem spočívající v tom, že z celkového počtu 2125 tvrzených poškozených se naprostá většina k údajné trestné činnosti stěžovatele vyjádřila jenom podáním vysvětlení podle ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu (resp. §158 odst. 6 ve znění trestního řádu účinném od 1. ledna 2012), tedy ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele podle §160 odst. 1 trestního řádu, a to "v podstatě korespondenční a dotazníkovou formou", trpící v stížnosti rozvedenými vadami, přičemž v procesní pozici svědků bylo zákonným způsobem vyslechnuto jenom sedm osob. Procesnímu návrhu obhájce stěžovatele v závěru hlavního líčení dne 15. února 2010 na provedení výslechu dalších poškozených jako svědků nebylo vyhověno nalézacím soudem, a následně ani odvolacím a dovolacím soudem.
7. Nevyslechnutím celkově 2118 z 2125 poškozených jako svědků procesním způsobem po zahájení trestního řízení proti stěžovateli mělo podle tvrzení stěžovatele dojít k porušení práva na obhajobu, jakož i k popření základních principů spravedlivého trestního procesu ve smyslu výše citovaných ústavních norem, kde stěžovatel uvedl zejména porušení požadavku kontradiktornosti řízení.
II.
8. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. K namítaným nedostatkům při dokazování Ústavní soud zvláště připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudů (čl. 82 Ústavy), jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, a proto může posoudit toliko soulad stěžovatelem namítaného postupu obecných soudů, kterým dospěl ke skutkovým zjištěním, s ústavními principy spravedlivého procesu.
13. Stěžovatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces zejména v tom, že nalézací a odvolací soud měly založit svá rozhodnutí o jeho vině v rozhodující míře na základě vysvětlení 2125 tvrzených poškozených, které však neměl možnost vyslýchat či dát vyslýchat. Prakticky jde o argumentaci totožnou s neúspěšně uplatněnými námitkami v rámci obhajoby v odvolacím i dovolacím řízení.
14. Ústavní soud shledal, že nalézací soud založil svůj závěr o vině stěžovatele na řádně provedených důkazech a své závěry řádně a srozumitelně odůvodnil, což následně potvrdil odvolací i dovolací soud. I přes matoucí vyjádření odvolacího soudu o tom, že nalézací soud též vycházel "z písemných vyjádřeních poškozených", dospěl Ústavní soud k závěru, že vysvětlení učiněná poškozenými před zahájením trestního stíhaní nesloužila nalézacímu soudu k prokázaní skutkových zjištění. Nalézací soud své závěry učinil a odůvodnil na základě řádných důkazů provedených v hlavním líčení v souladu s požadavkem kontradiktornosti řízení, které dostatečně prokázaly, že došlo k spáchání trestného činu a že trestný čin spáchal stěžovatel.
15. Z toho důvodu není nevyhnutelné, aby se Ústavní soud dál detailně zabýval posuzováním způsobu, který policejní orgán použil pro získání informací o vyšetřované trestné činnosti od velikého množství údajných poškozených.
16. Je taktéž nutné odlišit posuzovaný případ od okolností případů řešených před Evropským soudem pro lidská práva, na které stěžovatel poukázal, jakož i zohlednit další relevantní judikaturu. Judikatura, na kterou stěžovatel odkazuje (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemí ze dne 23. dubna 1997 č. 21363/93; P. S. proti Německu ze dne 20. prosince 2001 č. 33900/96; Doorson proti Nizozemí ze dne 26. března 1996 č. 20524/92) vesměs artikulují, že pro odsouzení obviněného na základě usvědčující výpovědi svědka je nezbytnou podmínkou, aby obviněný dostal příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat usvědčujícího svědka, jinými slovy aby byl usvědčující svědek vyslechnut kontradiktorně.
17. K porušení práva na spravedlivý proces, požadavku kontradiktornosti řízení a principu presumpce neviny by nepochybně došlo, kdyby nalézací soud dospěl ke skutkovým zjištěním ohledně znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zejména znaků uvedení poškozených v omyl a způsobení škody velkého rozsahu, na základě "korespondenčních a dotazníkových" vyjádření 2125 tvrzených poškozených ve formě podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
18. Podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu je policejní orgán k objasnění trestných činů mimo jiné oprávněn vyžadovat od fyzických a právnických osob a státních orgánů, vysvětlení, o jejichž obsahu sepisuje úřední záznamy. Podle §158 odst. 6 trestního řádu, nestanoví-li trestní řád jinak, nelze úřední záznam o podaném vysvětlení použít jako důkaz.
19. "Úřední záznam o podaném vysvětlení má dle koncepce platného trestního řádu sloužit pouze jako podnět k tomu, aby byl určitý důkaz proveden (typicky výslech svědka). Důvodem nepoužitelnosti úředního záznamu jako důkazu v řízení před soudem je nedostatek procesních záruk práv obhajoby v okamžiku, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání určitého obviněného a věc je toliko ve stadiu tzv. prověřování" (usnesení sp. zn. III. ÚS 3432/11 ze dne 23. února 2012).
20. Ústavněprávní princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) je v českém trestním procesu promítnut do povinnosti orgánů činných v trestním řízení dokázat vinu obviněného nad důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 trestního řádu). Zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) pak ponechává na rozhodnutí nezávislého soudu, "které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba" (usnesení sp. zn. II. ÚS 868/08 ze dne 2. září 2008).
21. V posuzované věci nalézací soud v hlavním líčení vyslechl stěžovatele jako obžalovaného, dále svědky, zpracovatele znaleckého posudku a další znalce, se souhlasem obžalovaného a státního zástupce četl několik výpovědí dalších svědků z přípravného řízení, a konečně provedl důkazy listinné, konkrétně jednotlivé smlouvy o tichém společenství a smlouvy o půjčkách, seznam věřitelů, listiny vydané Finančním úřadem ve Zlíně, výpisy z obchodního rejstříku, účetní doklady, přehled pohledávek, majetků i aktiv, zprávy auditorů, exekuční příkazy a rozhodnutí soudu.
22. Ve světle rozsáhle provedeného dokazování kontradiktorním způsobem, do kterého správně nebyla zahrnuta vysvětlení poškozených podaná ve stadiu tzv. prověřování, je nepřesvědčivá argumentace stěžovatele, že závěr o vzniku škody jeho jednáním, jakož i o tom, že měl klienty uvádět v omyl, je učiněn pouze, resp. výhradně na základě napadených vysvětlení. Stěžovatel byl odsouzen na základě kontradiktorně provedených důkazů, které obecné soudy posoudily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ze závěrů, ke kterým dospěly, vyplývá, že slyšení dalších svědků, a to včetně velkého počtu poškozených by vzhledem k charakteru posuzované majetkové trestné činnosti nemělo dopad na zjištěný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Právě z důvodu, že poškození vůbec nefigurovali jako svědci v procesu dokazování, nelze jejich vysvětlení posoudit jako "usvědčující svědectví", a potažmo na jejich ústavněprávní posouzení vztahovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva citovanou v ústavní stížnosti, jako i další relevantní judikaturu (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. listopadu 2012 č. 46203/08), která se dotýká právě usvědčujících důkazů provedených nekontradiktorním způsobem.
23. Je vhodné doplnit, že soud opakovaně vyvinul snahu předvolat k hlavnímu líčení další svědky navržené obhajobou, což se však nezdařilo, a taktéž skutečnost, že z důvodu nadbytečnosti byly zamítnuty návrhy slyšet další svědky jak ze strany obhajoby tak i obžaloby. Ústavní soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro ingerenci do činnosti obecných soudů v oblasti důkazního řízení, jak je ustálila judikatura (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. září 2005).
24. Ústavní soud ohledně stěžovatelem tvrzeného porušení základních práv v rovině skutkových zjištění uzavírá, že proces dokazování, kterým obecné soudy dospěly k závěru o vině obviněného, jako celek nevybočil z ústavně-konformního rámce spravedlivého procesu ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy, jakož i ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
25. Ústavní soud dále posoudil stěžovatelova tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva legitimního očekávání, jakožto jednoho z principů spravedlivého procesu, a též o porušení zásady zákonného soudce. Obě tyto výtky směrují proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání v posuzované věci, ve kterém se měl Nejvyšší soud v rozporu s principem předvídatelnosti rozhodnutí, jakož i s postupem uloženým ustanovením §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, odchýlit od své dosavadní judikatury. Konkrétně stěžovatel označil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 262/2010 ze dne 23. června 2010, ve které posoudil, že výslech několika málo v podstatě namátkově vybraných svědků z celkového počtu 111 osob je pro učinění skutkových závěrů, ke kterým dospěl prvoinstanční a odvolací soud, zcela nedostatečný.
26. Ústavní soud argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Právní názor Nejvyššího soudu, o který se opřel stěžovatel, se vztahoval na posouzení trestní činnosti lékaře-psychiatra, který se měl dopustit podvodu na zdravotní pojišťovně uplatněním nároku na finanční úhradu poskytnuté zdravotní péče nejméně 111 pacientů dle výkazů zaslaných obviněným poškozené zdravotní pojišťovně, přičemž tyto úkony buď nebyly provedeny vůbec, neboť část pacientů nebyla obviněným nikdy léčena, nebo byly úkony vykázány v četnosti, která neodpovídala skutečnosti. Stručně řečeno, Nejvyšší soud správně dovodil, že pro spolehlivé prokázání objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, který měl spočívat v předstírání lékařských výkonů na pacientech, je nevyhnutné tyto pacienty vyslechnout jako svědky, zejména co do rozsahu a povahy skutečně poskytnuté terapeutické péče, jelikož je to právě rozsah a povaha předstíraných úkonů, které charakterizují závažnost trestného činu podvodu.
27. V stěžovatelově věci byl rozsah jeho trestné činnosti, resp. výše způsobené škody, spolehlivě prokázán výpověďmi svědků, znalců a listinnými důkazy (uzavřenými smlouvami aj.). Podobně dospěly obecné soudy k závěru o stěžovatelově zavinění na základě hodnocení těchto důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti případu nebylo nikterak v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, že nalézací i odvolací soud, a potažmo i Nejvyšší soud, shledaly provádění výslechů poškozených za vyvstávající důkazní situace s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení nadbytečným. Tudíž zde nenastal důvod pro postup podle ustanovení §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, a tedy nedošlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí a zásady zákonného soudce.
28. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv.
29. Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu