ECLI:CZ:US:2013:1.US.801.13.1
sp. zn. I. ÚS 801/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti L. K., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, nám. Míru 55, zast. Mgr. Martinou Francúz Bezděkovskou, advokátkou, sídlem Palackého 211, Turnov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.12.2012, č.j. 8 Co 1144/2012-83, a proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 26.9.2012, č.j. 111 C 58/2012-75, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a ing. Jolany Pláškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví vymezená usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že těmito usneseními byla porušena práva zaručená článkem 2 odst. 3, článkem 90 a článkem 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článkem 4 odst. 1 a článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci uvedl, že se žalobou u okresního soudu domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit 2 400 000,- Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu jejího plnění zanikne povinnost plnit jejímu bývalému manželovi, kterému již byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli uvedenou částku. Stěžovatel v této věci požádal o osvobození od soudních poplatků, které mu nebylo přiznáno s odůvodněním, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (ústavní stížnost v této záležitosti byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Usnesením okresního soudu byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, protože ho stěžovatel nezaplatil, okresní soud řízení zastavil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 103 440,- Kč. Oba výroky tohoto usnesení napadl stěžovatel odvoláním, na jehož základě krajský soud potvrdil výrok o zastavení řízení a změnil výrok o náhradě nákladů řízení na výši 103 080,- Kč. Podle stěžovatele se má soud po doručení návrhu na zahájení řízení nejdříve zabývat tím, zda jsou splněny podmínky řízení, včetně splnění poplatkové povinnosti, teprve po jejich naplnění má přistoupit k přípravě jednání, včetně výzvy žalovanému, aby se ve věci písemně vyjádřil. Okresní soud v rozporu se zákonným postupem zaslal vedlejší účastnici stejnopis žalobního návrhu a vyzval ji, aby se k věci písemně vyjádřila; teprve poté se zabýval poplatkovou povinností a následně řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Stěžovatel má za to, že okresní soud měl řízení zastavit a rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, aniž by vedlejší účastnici vyzval k vyjádření k podané žalobě. Stěžovatel tvrdí, že popsaným postupem soudu byla porušena jeho ústavní práva, když soudní moc nebyla uplatněna v mezích a způsobem, které stanoví zákon, a soud postupoval v podstatě v rozporu se zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy), zatížil své rozhodování prvkem libovůle a porušil principy spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 2 Listiny), soudy neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu stěžovatelovým právům (čl. 90 Ústavy), okresní soud zvýhodnil vedlejší účastnici, když ji zaslal stejnopis žalobního návrhu v době, kdy to učinit ještě neměl (čl. 96 odst. 1 Ústavy) a stěžovatelovi uložil povinnost k náhradě nákladů řízení mimo meze zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny).
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 3 Ústavy:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 36 odst. 2 Listiny:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
II.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, netřeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení vypočtených článků Ústavy a Listiny. Podstatu stěžovatelovy stížnosti tvoří především námitka, že vedlejší účastnici neměla být zasílána žaloba dříve, než byla splněna poplatková povinnost, tj. námitka, kterou již uplatnil v rámci odvolání. K této námitce krajský soud uvedl, že s obsahu spisu vyplývá, že o tom, že je vůči vedlejší účastnici na stěžovatelův návrh vedeno řízení o zaplacení částky 2 400 000,- Kč se vedlejší účastnice dozvěděla již z usnesení Okresního soudu v Nymburce, kterým byla vyslovena místní nepříslušnost tohoto soudu. Z tohoto důvodu je okolnost, že vedlejší účastnice podávala vyjádření ve věci a k ochraně svých zájmů využila služeb advokáta ještě dříve, než stěžovatel zaplatil soudní poplatek, pro uložení povinnosti stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení bez právního významu (pozn. krajský soud pouze snížil výši přiznaných nákladů o režijní paušál za jeden právní úkon). Na základě těchto zjištění Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelovy námitky nemají a nemohou mít ústavně právní relevanci, neboť povinnost k náhradě nákladů byla stěžovateli uložena v souladu s právními předpisy.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu