ECLI:CZ:US:2013:1.US.81.13.1
sp. zn. I. ÚS 81/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jolanty Alicje Bartuskové, zastoupené JUDr. Janou Piskovskou, advokátkou se sídlem Olomoucká 48, Opava, proti výroku II., bodu 2. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2012 č. j. 56 Co 248/2012 - 305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II., bodu 2. rozsudku odvolacího soudu, který změnil rozsudek Okresního sodu v Opavě ze dne 31. 1. 2012 č. j. 10 C 208/2008-253 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V tomto výroku spatřuje stěžovatelka porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), když v dané věci měla stěžovatelka postavení žalované. Výroky I., II., a III. předmětného rozsudku byly věci dříve náležející do SJM účastníků přikázány do výlučného vlastnictví každého z nich, výrokem IV. byla určena výše vypořádacího podílu, který má stěžovatelka uhradit žalobci, výrokem V. pak bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 325 480 Kč. Soud I. stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyhodnotil podíl stěžovatelky na úspěchu ve věci a pokud jde o stanovení výše odměny advokáta, pak na věc aplikoval vyhl. č. 177/96 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif).
3. O odvolání žalobce do všech výroků rozsudku soudu I. stupně (stěžovatelka se odvolala do výroku IV.), rozhodoval o věci Krajský soud v Ostravě, který při hodnocení nákladů řízení před soudem I. stupně dospěl k závěru, že okresní soud použil nepřípadně ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. namísto odst. 2 citovaného ustanovení, neboť podle něj neměl žádný z účastníků v řízení převažující úspěch, který by přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků odůvodňoval.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud vůbec nepřihlížel k okolnostem daného případu a věc posoudil zcela formálně. Jedinou a zásadní otázkou ve sporu mezi účastníky bylo to, komu z nich do výlučného vlastnictví připadne společný dům, když žalobce ve svých stanoviscích i ústně do protokolu před soudem I. stupně mnohokrát prohlásil, že veškeré ostatní otázky ve sporu jsou pro něj bezvýznamné. Žalobce v průběhu řízení před okresním soudem k dosažení tohoto svého jediného cíle v podstatě neustále měnil svá tvrzení v návaznosti na to, co v řízení prokázala stěžovatelka. Je jednoznačné, že vlivem chování žalobce, jeho stále se měnících tvrzení a k tomu jím navrhovaných důkazů a v důsledku tohoto vyvolané nutné následné obrany stěžovatelky, musela být soudem nařizována další jednání, což celý proces protáhlo a vynaložené náklady nutné k účelnému uplatňování nebo bránění práva stěžovatelky tak enormně narostly.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud naprosto formálně a mechanicky rozhodl o náhradě nákladů řízení, aniž by prokázané okolnosti ve věci zkoumal s přihlédnutím k jejich vlivu na rozhodnutí ve věci samé a tedy na úspěšnost té které ze stran.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
8. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podstatou argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti byla jen polemika s výkladem a aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení podle úspěchu ve věci odvolacím soudem, konkrétně polemika s jeho závěrem, že stěžovatelka měla ve věci úspěch jen částečný.
9. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je však výlučně úkolem obecného soudu; odvolací soud sice poměrně stručně vysvětlil své úvahy stran aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. a posouzení procesního úspěchu stěžovatelky, jeho úvahy však Ústavní soud nepovažuje za natolik extrémní či jinak nepřiměřené ve smyslu výše uvedeném, aby odůvodňovaly jeho kasační zásah.
10. Ústavní soud považuje za vhodné odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 1441/11, v němž konstatoval, že "že rovněž v řízení o vypořádání společného jmění manželů je rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§143 o. s. ř.)".
11. V dané věci se odvolací soud držel judikatury Ústavního soudu a při rozhodování o nákladech řízení vycházel z ustanovení §142 o. s. ř. Dospěl k závěru, že je třeba aplikovat odst. 2 citovaného ustanovení, neboť stěžovatelka měla v řízení úspěch pouze částečný (resp. že žádný z účastníků neměl v řízení převažující úspěch). Posouzení toho, zda úspěch v řízení je plný či částečný, je pak věcí obecného soudu, neboť jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Jinak řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení včetně posouzení jejich účelnosti úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
12. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu