ECLI:CZ:US:2013:1.US.810.13.1
sp. zn. I. ÚS 810/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Zvěřiny, zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem v Advokátní kanceláři HAVLÍČEK & JANEBA, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2012 č. j. 26 Co 584/2012-62 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2012 č. j. 111 C 171/2011-55, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové s tvrzením, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc v řízení před soudy, zakotvené zejména v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Kromě toho stěžovatel shledal v řízení před obecnými soudy porušení svého ústavně zaručeného práva na rovné postavení účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny), včetně porušení principu, podle něhož se základní práva zaručují všem bez rozdílu majetku (čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny).
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení 150 000 Kč proti žalované Daniele Macháčkové (dále jen "žalovaná"). Současně s žalobou podal žádost o osvobození od soudních poplatků a dne 23. 7. 2012 požádal soud prvního stupně o ustanovení zástupce z řad advokátů. Zatímco stran žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo stěžovateli soudem prvního stupně vyhověno, v případě žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů nikoliv.
Soud prvního stupně usnesením žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok I. shora označeného usnesení) zamítl. Ve výroku II. téhož usnesení vyzval žalobce, aby se písemně vyjádřil k připojenému odporu žalované ze dne 13. 6. 2012. Zamítavý výrok I. svého usnesení soud odůvodnil tím, že ustanovení zástupce z řad advokátů je možné na žádost účastníka řízení pouze v případě, kdy je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů (§30 odst. 1 občanského soudního řádu - dále "o. s. ř."). Pokud se žalobce domáhal vrácení půjčky a v žalobě vylíčil veškeré rozhodující skutečnosti a tvrzení, předložil a označil důkazy k jejich prokázání, splnil všechny své procesní povinnosti. Žalovaná přitom nárok stěžovatele nezpochybnila, jen se proti němu bránila jiným - svým vlastním - nárokem. Soud posoudil náročnost samotného případu se závěrem, že spory ze smlouvy o půjčce nebývají skutkově a právně náročné. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dodal pouze tolik, že je zřejmé, že se stěžovatel velmi dobře orientuje v záležitostech uzavírání smluv a obratně vystupuje v rozličných právních vztazích.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na právní pomoc. Soudy podle něj při posouzení nezbytnosti právního zastoupení opřely svá tvrzení o argumentaci, která buď nemá oporu v soudním spise, anebo z doložených skutečností neplyne. Ani jeden ze soudů nezohlednil, že žalovaná je v řízení zastoupena, a vzniká tedy značný nepoměr sil mezi stranami sporu. Stěžovateli mělo být upřeno právo na právní pomoc, neboť je prakticky nemajetný a není tak schopen si ze svých prostředků právní pomoc zajistit.
Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by shora označená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové zrušil.
II.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Podstata argumentace stěžovatele spočívá v polemice s důvody, pro něž obecné soudy zamítly žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce z řad advokátů; stěžovatel se vymezuje zejména proti usnesení odvolacího soudu (poslední odstavec na str. 2 usnesení). Námitky stěžovatele tudíž směřují proti hodnocení, zda jsou u něj splněny obě dvě podmínky pro ustanovení právního zástupce (§30 o. s. ř.). V této souvislosti je nutné připomenout, že Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních záruk jeho zákonnosti zejména v tom ohledu, zda v řízení před obecnými soudy (včetně rozhodnutí v nich vydaných) nebyly dotčeny ústavně zaručené svobody nebo práva jeho účastníka.
Ustanovením §30 o. s. ř. je soudům, resp. státu, stanovena povinnost zajišťovat právo na právní pomoc v řízení před soudy. Toto právo však není absolutní. Povinnost plynoucí státu z tohoto ústavně zaručeného základního práva je dostatečně zabezpečena také zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. V případech účastníků řízení konkrétně ve finanční tísni či jiné tíživé životní situaci je dále podmíněna naplněním zákonných podmínek podle §30 o. s. ř., tj. hlediskem přiznání osvobození od soudních poplatků a nezbytností ochrany zájmů účastníka řízení. Postup v soudním řízení při posouzení, zda jsou tyto podmínky naplněny, je však záležitostí obecných soudů.
V nyní posuzované věci bylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. To však neznamená, že mu bez dalšího vzniká nárok na bezplatné právní zastoupení advokátem. V tomto směru je do právní úpravy ustanovení §30 o. s. ř. vtěleno již zmíněné kritérium "nezbytnosti" zastoupení, je-li to třeba k ochraně zájmů účastníka. Obecné soudy dospěly k závěru, že toto hledisko u stěžovatele naplněno není. Stěžovatel sám podal žalobu, kterou odůvodnil, uvedl tedy veškerá rozhodná tvrzení a předložil či označil důkazy potřebné k jejich prokázání. Zejména soud prvního stupně vzal v úvahu skutečnost, že o ustanovení právního zástupce stěžovatel žádá jen z důvodu podání vyjádření proti obraně žalované. To by však znamenalo pouhé tlumočení skutkových tvrzení stěžovatele, když navíc úspěšnost obrany žalované závisí především na její procesní aktivitě a na následném posouzení věci soudem. Stěžovatel netvrdí, že by nebyl sám schopen se soudem náležitě komunikovat a účastnit se jednání před ním.
Z obsahu rozhodnutí obecných soudů plyne, že zejména soud prvního stupně věnoval dostatečnou pozornost posouzení otázky nezbytnosti ustanovení právního zástupce pro ochranu práv stěžovatele v řízení před soudem. Pokud jde o postup odvolacího soudu, ten odkázal na správné rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže stěžovatel namítá nepatřičné odůvodnění usnesení odvolacím soudem a brojí proti formulaci, že účastník "musí nést následky svého jednání, a nikoliv tím zatěžovat stát", pak považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že nyní posuzované rozhodnutí není meritorní a není žádoucí, aby se Ústavní soud zabýval detaily obsahu formulací stěžovatele či soudu ohledně právního posouzení věci samé.
Ústavní soud uzavírá, že ve světle výše uvedeného je vzhledem k průběhu řízení zjištěného z obsahu napadených usnesení zřejmé, že obecné soudy provedly dostatečný přezkum žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce a svůj postup řádně odůvodnily. Obecným soudům není možné vytknout svévolnou intepretaci norem jednoduchého práva. Nelze dospět ani k závěru, že by stěžovatel byl v průběhu řízení jakkoliv krácen na svých zákonem stanovených procesních právech.
V posuzované věci tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu