ECLI:CZ:US:2013:1.US.815.11.2
sp. zn. I. ÚS 815/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pajurka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2461/2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 17 Co 525/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 20 C 141/2007, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2008, č. j. 20 C 141/2007-25, byla zamítnuta žaloba na zaplacení 180.000,- Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 17 Co 525/2008-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy shledaly, že není opodstatněn nárok stěžovatele (žalobce) na peněžité zadostiučinění za nemateriální újmu vyvolanou délkou řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 73/2005. V tomto řízení sice došlo k průtahům, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), avšak vzhledem k procesnímu postupu žalobce v tomto sporu a především pro význam předmětu řízení, který není pro žalobce obzvlášť důležitý, považovaly oba soudy konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle §31a odst. 2 zákona za dostačující prostředek nápravy. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2461/2009, odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel provedl podrobnou rekapitulaci průběhu řízení, v němž se domáhal odškodnění za nezákonné odsouzení a věznění pro nenastoupení služby v ozbrojených silách z důvodu výhrady svědomí v 80. letech, a to nad rámec odškodnění již přiznaného Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR (odsuzující rozsudek byl zrušen v roce 2001 a stěžovatel zproštěn obžaloby). Řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 10. 6. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 110/2003. Po rozhodnutí o příslušnosti pokračovalo řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 73/2005. V řízení bylo dále rozhodováno o řadě procesních otázek, přičemž ve věci rozhodoval i Ústavní soud, a to nálezem ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 539/06, v otázce věcného osvobození od soudních poplatků s ohledem na právní kvalifikaci nároku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 34 C 257/2007, bylo stěžovateli přiznáno zadostiučinění ve výši 55 000 Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že toto řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, přičemž délku řízení nelze přičítat jeho procesnímu postupu, nýbrž postupu soudů, zejména s ohledem na řešení procesních otázek v průběhu řízení. Rovněž stěžovatel upozorňuje na "velký význam", který pro něho řízení mělo, a to s ohledem na žalovanou částku (900 000 Kč).
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se Ústavní soud zabývá opakovaně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010, N 110/57 SbNU 403 a další). Ústavní soud respektuje, že stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010).
V dané věci nebyly shledány okolnosti, které by naznačovaly, že obecné soudy zásadním způsobem vybočily z principů spravedlnosti. V dané věci (v původním řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 73/2005) se nejednalo (do té doby) o otázky v judikatuře ustálené, obecným soudům v původním řízení lze nepochybně vytknout výslednou délku řízení, obtížné je však identifikovat zásadní a dlouhodobé individuální průtahy ve smyslu nečinnosti, ledabylosti či rezignace na ochranu práv stěžovatele, přičemž dvojí zastavení řízení Městským soudem v Praze rovněž do značné míry záleželo na posouzení charakteru meritorního nároku. Stejně tak se nejeví jako exces úvaha soudů o relativně nižším významu řízení pro stěžovatele, když tento význam nelze odvozovat pouze od výše nárokované částky, ale celkového charakteru nároku i výše částky následně stěžovateli přiznané.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu