ECLI:CZ:US:2013:1.US.823.13.1
sp. zn. I. ÚS 823/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dušana Streita, zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem, se sídlem 1. máje 741, 738 01 Frýdek-Místek, proti jinému zásahu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatele, jež Ústavní soud dle jeho obsahu posoudil jako návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podstatou tvrzeného jiného zásahu veřejné moci do základních práv stěžovatele má být nezveřejnění záznamu o hlasování Senátu Parlamentu České republiky ve věci podání žaloby pro velezradu proti prezidentu republiky Václavu Klausovi.
Stěžovatel navrhl, aby "Ústavní soud svým usnesením rozhodl, že se Senátu PČR ukládá povinnost zveřejnit záznam hlasování o podání ústavní žaloby Senátu PČR Ústavnímu soudu proti prezidentu republiky prof. Ing. Václavovi Klausovi, CSc. pro velezradu podle ust. čl. 65 odst. 2 Ústavy České republiky a podle ust. §96 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu."
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením návrhu, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Byť je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), při výkonu svých pravomocí musí i on respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat.
V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu (právům) nebo svobodě (svobodám) stěžovatele], Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§82 odst. 3 písm. b) cit. zákona].
V dané věci stěžovatele požaduje, aby Ústavní soud pozitivně (a s konečnou platností, bez možnosti opravných prostředků) rozhodl o konkrétní povinnosti Senátu Parlamentu České republiky. K projednání takového návrhu však, s ohledem na výše uvedené, Ústavní soud není příslušný.
Nad rámec uvedeného posouzení nutno zdůraznit, že ani reformulace petitu by nemohla přivodit materiální úspěch ústavní stížnosti, neboť tvrzený jiný zásah veřejné moci do základních práv stěžovatele má skutkově spočívat pouze v tom, že stěžovatel určitou informaci nenalezl na internetových stránkách Senátu Parlamentu ČR. Takto vystavěný skutkový základ však není objektivně založit jakýkoliv zásah do základních práv. Je naopak zřejmé, že ačkoliv se stěžovatel dovolává svého práva na informace dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (nutno jej upozornit na čl. 17 odst. 5 Listiny, který předvídá existenci prováděcího zákona), nevyužil postupu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, včetně eventuálního soudního přezkumu. V tomto ohledu by proto ústavní stížnost byla rovněž nepřípustnou pro nečerpání procesních prostředků, které má stěžovatel k dispozici.
S podivem nutno konstatovat, že jakýkoliv posun k lepšímu s ohledem na uvedené zásadní formální a obsahové nedostatky ústavní stížnosti neznamenalo ani doručení doplňujícího podání sepsaného advokátem (s ohledem na to, že úvodní návrh sepsal a odeslal Ústavnímu soudu stěžovatel osobně).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2013
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj