ECLI:CZ:US:2013:1.US.865.13.1
sp. zn. I. ÚS 865/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Drahomíra Růčky, t.č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou, B. Němcové 64, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 4 Ntd 1/2013, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
U Krajského soudu v Hradci Králové byla dne 25. 10. 2012 podána obžaloba na stěžovatele pro zvlášť závažný zločin zpronevěry. Trestné činnosti se měl dopustit jako advokát ve funkci správce konkurzní podstaty ve dvou konkurzních řízeních. V hlavním líčení konaném dne 7. 1. 2013 stěžovatel navrhl odnětí a přikázání věci jinému soudu. Odůvodnil ho tím, že nemá pocit, že mu Krajský soud v Hradci Králové zajistí právo na spravedlivý proces. Poukázal na to, že jeho věc má spojitost s činností konkurzních soudců Krajského soudu v Hradci Králové. Mohlo být tak dojít ke kolizi, a to zvláště při úvahách o případném pochybení těchto soudců.
Podle stěžovatele se však Vrchní soud v Praze s těmito úvahami neztotožnil.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Vrchní soud se - podle stěžovatele - s jeho námitkami nevyrovnal dostatečně. Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí o odnětí věci rozhodnutím výjimečným, které je nutné vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Základním kritériem posouzení existence důležitých důvodů ve stěžovatelově věci je však skutečnost, že u místně příslušného soudu nelze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení. Při úvaze, zda v souzené věci jsou dány důležité důvody ve smyslu §25 trestního řádu, nelze vycházet jen z jednoho hlediska, nýbrž je nutno hodnotit okolnosti případu ze všech souvislostí. Významné je, že stěžovatel byl dlouhodobě činný v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové jako advokát. Byl rovněž po dobu několika let členem pomocného orgánu tohoto soudu (byl členem zkušební komise konkurzních správců). Stěžovatelova věc má úzkou souvislost s činností soudců Krajského soudu v Hradci Králové, kteří budou v jeho věci vypovídat jako svědci, což může ovlivnit jejich nestrannost. Stěžovatel konečně žádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
II.
Z dokumentace přiložené k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze usnesením z 22. ledna 2013, sp. zn. 4 Ntd 1/2013, rozhodl tak, že se věc Krajskému soudu v Hradci Králové neodnímá.
Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se podává, že u Krajského soudu v Hradci Králové byla dne 25. 10. 2012 podána obžaloba na stěžovatele pro zvlášť závažný zločin zpronevěry. V hlavním líčení konaném dne 7. ledna 2013 stěžovatel vznesl námitku podjatosti předsedy senátu a současně navrhl odnětí a přikázání věci jinému soudu, a to s odůvodněním, že stíhaný skutek lze kvalifikovat pouze jako porušování povinnosti při správě cizího majetku; nemá pocit, že mu Krajský soud v Hradci Králové zajistí právo na spravedlivý proces a nemá důvěru k předsedovi senátu, který při rozhodování o stěžovatelově vazbě nebral na zřetel jeho námitky. V obou konkurzech, v nichž je pak dovozována stěžovatelova údajná trestná činnost, byli prý činní konkurzní soudci Krajského soudu v Hradci Králové, kteří vystupují jako svědci.
Krajský soud uvedl, že o námitce podjatosti předsedy senátu bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. ledna 2013, sp. zn. 4 T 2012, tak, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního v trestní věci stěžovatele. Stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 4 To 3/2013, zamítnuta.
Vrchní soud v napadeném rozhodnutí zejména zdůraznil, že podle §25 trestního řádu může být z důležitých důvodů odňata věc příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem "důležité důvody" není v zákoně blíže definován, leč s ohledem na zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, musí být důvody odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše uvedeného principu. Musí se opírat o skutečnosti, bránící příslušnému soudu věc projednat a rozhodnout za dodržení všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. Za rozhodující jsou považovány zejména okolnosti garantující objektivitu soudního řízení, výchovné působení, jakož i rychlé a hospodárné projednání věci.
Z konstantní judikatury - podle vrchního soudu - vyplývá, že důvodem ke změně místní příslušnosti podle §25 trestního řádu nemůže být ničím nepodložená nedůvěra obviněného v objektivní rozhodování příslušného soudu nebo samotná okolnost, že soud rozhodl v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného. Pokud stěžovatel uvádí, že nestrannost v jeho trestní věci ovlivňuje podjatost předsedy senátu, pak o těchto námitkách bylo již pravomocně rozhodnuto s negativním výsledkem. Podle vrchního soudu není rovněž možné - při zvažování stěžovatelova návrhu podle §25 trestního řádu - zohlednit námitky, že stěžovatel je údajně nezákonně držen ve vazbě. Důvodem postupu podle §25 trestního řádu nemůže pak být ani skutečnost, že ve stěžovatelově věci mají být vyslechnuti konkurzní soudci Krajského soudu v Hradci Králové jako svědci, neboť tato skutečnost sama o sobě nezpochybňuje zajištění nestranného, objektivního posouzení a rozhodnutí dané trestní věci. Ze spisu prvostupňového soudu přitom podle vrchního soudu nevyplývají důvody vyloučení byť jen jednoho ze soudců Krajského soudu v Hradci Králové, tím méně vyloučení všech soudců příslušného soudu.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §25 tr. ř. z důležitých důvodů může být věc odňata jinak příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Trestní řád v tomto ustanovení pamatuje - jak ostatně uvedl vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí - na zvláštní situace, kdy řízení v konkrétním případě může provést účelněji jiný soud než soud místně příslušný. Postup podle §25 tr. ř. je však postupem výjimečným, což zákon zdůrazňuje tím, že pro něj musí být důvody důležité. Ačkoli pojem "důležité důvody" není blíže definován, jde o průlom do ústavního principu zákonného soudu a soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); proto důvody k delegaci musí mít povahu výjimečnou. Důležitými důvody se přitom rozumí především takové důvody, které zajišťují zákonné a nestranné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. Základním kritériem posouzení existence takových důležitých důvodů je zejména to, zda lze u místně příslušného soudu zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 trestního řádu a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v ustanovení §79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Delegace nesmí být prostředkem k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ). Za jeden z důležitých důvodů delegace je třeba považovat i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995, in Sbírka n.u. ÚS, sv. 4, s. 271).
Úvahy vztahujicí se k dané problematice je třeba vnímat se zřetelem na článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil s tím, že zásadně je dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup nestandardní a mimořádný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty. Ta je však, jak je zmíněno, omezena důležitými důvody. Ty však ani Ústavní soud, v daném případě neshledal. Argumentace, o nichž stěžovatel opírá svoji stížnost - a jíž uplatnil jak v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, tak v modifikované podobě i v řízení o námitce podjatosti - je totiž obecná, bez objektivní konkretizace.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle výše uvedených ustanovení Listiny a obdobných ustanovení Úmluvy zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Návrh ve smyslu §79 zákona o Ústavním soudu přitom sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu