ECLI:CZ:US:2013:1.US.867.13.1
sp. zn. I. ÚS 867/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ludvíka Svobody, zastoupeného Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Sokolovská 1494, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2012, č. j. 13C 98/2012-78, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před Okresním soudem v Hradci Králové bylo prokázáno, že uhradil vedlejšímu účastníkovi Barvita s. r. o. kauci ve výši 2.000,- Kč a že z této kauce vedlejší účastník stěžovateli vrátil pouze 260,- Kč. Stěžovatel tak očekával, že jeho žaloba z titulu nároku na vrácení zbytku složené kauce by mohla být zamítnuta jedině za situace, kdy by vedlejší účastník prokázal, že byly splněny předpoklady odpovědnosti stěžovatele za škodu stanovené v §420 odst. 1 o. z., tj. že se stěžovatel dopustil takového jednání, kterým porušil svou právní povinnost, a kterým způsobil vedlejšímu účastníkovi škodu. Přestože vedlejší účastník takové důkazní břemeno neunesl, soud žalobu stěžovatele zamítl. Okresní soud v Hradci Králové dle stěžovatele opominul, že v předmětné věci nebyly prokázány základní podmínky odpovědnosti za škodu dle §420 odst. 1 o. z., ani nevyložil, z čeho má za prokázané, že nepředání apartmánu informovanému zástupci vedlejšího účastníka bylo příčinou prasknutí skleněné výplně. S předloženým odborným vyjádřením a výslechem Ing. Sázovského se pak soud vypořádal svévolně a překvapivě. Stěžovatel má tedy za to, že Okresní soud v Hradci Králové nezjistil dostatečně skutkový stav, nezabýval se odpovídajícím způsobem všemi tvrzeními a námitkami stěžovatele, vyvodil skutkové závěry, pro které není opora v provedeném dokazování, rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, a především že jeho právní závěry jsou v rozporu se zákonem, ustálenou judikaturou a principy obecné logiky.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Okresního soudu v Hradci Králové nedošlo.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je především nezbytné zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, v daném případě právo majetkové, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je v nyní projednávané věci intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře dává opakovaně najevo, že v případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Na druhé straně částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. Tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity existujícího zásahu.
V dané věci jsou skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Okresní soud v Hradci Králové svůj ústavní stížností napadený rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 1740 Kč s příslušenstvím, odůvodnil tím, že bylo prokázáno porušení právní povinnosti stěžovatele řádným nepředáním apartmánu, stejně tak i příčinná souvislost se vznikem škody, která byla zjištěna ve stejný den, kdy stěžovatel opustil apartmán, přičemž nikdo jiný do apartmánu přístup neměl. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku, kterému nemůže z hlediska ústavnosti ničeho vytknout. Pokud se týká námitek stěžovatele směřujících proti údajně nesprávnému hodnocení důkazů, lze připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu