ECLI:CZ:US:2013:1.US.878.13.1
sp. zn. I. ÚS 878/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Vendulou Skráškovou, advokátkou, se sídlem Spálená 105/45, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 52 T 76/2011, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 67 To 344/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1214/2012, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 52 T 76/2011 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") účinného do 31. 12. 2009. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 67 To 344/2011 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1214/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.
Stěžovatel se v prvé řadě zabývá otázkou, zda proti němu bylo řádně zahájeno trestní stíhání, kdy dle jeho názoru v příslušném usnesení ze dne 18. 11. 2010 nebyla dostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu. Toto usnesení o zahájení trestního stíhání navíc nebylo nikdy doručeno jeho obhájci JUDr. Matouši Jírovi, který mu byl s ohledem na §36 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") dne 7. 3. 2011 ustanoven. To je v rozporu s §160 odst. 2 trestního řádu a byla mu tak odebrána možnost využít proti usnesení o zahájení trestního stíhání řádného opravného prostředku.
Za druhé stěžovatel rozporuje provedené dokazování. Namítá, že soudy opomněly jeho důkazní návrhy, především pak důkaz účetnictvím společnosti YUKI Polska, který by bez jakýchkoliv pochybností prokázal použití finančních prostředků získaných z úvěru pro účely společnosti YUKI Polska a zcela by tak vyvrátil tvrzení v obžalobě o použití prostředků pro potřeby stěžovatele. Odůvodnění závěru o jeho vině pak považuje za příliš stručné, obecné a paušalizující.
Závěrem stěžovatel upozorňuje na princip "ultima ratio", kdy znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.
Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k zásahu do jeho práva na řádný a spravedlivý proces, garantovaného čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je nutno odmítnout.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, to jest pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
Ve svém odvolání proti rozsudku stěžovatel porušení žádného ústavního ani obecného práva pokud jde o jím nyní zpochybňovaný obsah a doručování usnesení o zahájení trestního stíhání neuplatnil. Tato skutečnost je zřejmá z kopie odvolání, kterou stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal, i z toho, že v podané ústavní stížnosti opak ani netvrdí. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nijak neobjasňuje, proč by navzdory této skutečnosti citované námitka předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem být měla.
Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti pokud jde o citované námitky (shodně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3008/12).
Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud jde o stěžovatelův požadavek na provedení důkazu účetnictvím společnosti YUKI Polska, proč jej soud prvého stupně nepovažoval za relevantní je z rozsudku zřejmé (viz jeho str. 7).
K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině jednotlivých případů Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (srovnej např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 438/2000, IV. ÚS 564/2000, IV. ÚS 469/02, a I. ÚS 69/06). Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Vylákání poskytnutí záruky od poškozené na úvěr při vědomí, že tento nebude moci být nikdy splacen, však dle Ústavního soudu bezpochyby nelze považovat za jednání v rámci standardních civilních vztahů, nýbrž jde o jednání hrubě deliktního charakteru.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu