ECLI:CZ:US:2013:1.US.976.13.1
sp. zn. I. ÚS 976/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Jiřího Kanty, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Plzeň, Purkyňova 10, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu z 18. prosince 2012 č. j. 29 Cdo 805/2011-413, rozsudku Krajského soudu v Plzni z 16. září 2010 č. j. 14 Co 639/2009-373 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech z 20. května 2009 č. j. 7 C 175/2007-322, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že jimi nebyla poskytnuta ochrana jeho ústavně zaručeným právům zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 4 Ústavy České republiky. Uvedl, že soud prvního stupně zamítl jeho žalobu na určení vlastnictví k označeným nemovitostem, Krajský soud v Plzni pak nevyhověl podanému odvolání, se závěry Okresního soudu v Klatovech se ztotožnil. Proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jež odůvodnil odkazem na §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu, a tím, že při projednávání věci soudem prvního stupně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků, a že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho uplatněnými námitkami. S rozhodnutím Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro nepřípustnost, se neztotožňuje, když podle jeho přesvědčení dostatečně označil skutečnosti, z nichž bylo možno dovozovat zásadní právní význam posuzované právní otázky, a proto mělo být rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáno v rozsahu, v jakém bylo napadeno.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu státní moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na obsah rozsudku odvolacího soudu, na odůvodnění dovolání a na svou judikaturu, opodstatněně dovolání odmítl pro nepřípustnost. Nutno dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 1885/2009, na něž v odůvodnění dovolací soud také poukazuje, stěžovatel napadl 24. 9. 2010 ústavní stížností (sp. zn. IV. ÚS 2774/10), která byla dne 26. 10. 2010 Ústavním soudem odmítnuta pro neopodstatněnost. Krajský soud v Plzni přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v souladu s §212 obč. soudního řádu a důvodně shledal správně zjištěný skutkový stav a z tohoto pak učiněné správné právní závěry. V odůvodnění rozhodnutí, kterým potvrdil výroky ve věci samé - zamítající žalobu stěžovatele na určení vlastnictví k označeným nemovitostem, se vypořádal se všemi námitkami žalobce uplatněnými v odvolání (mj. s jeho neopodstatněnou námitkou absolutní neplatnosti posuzované kupní smlouvy), a na toto odůvodnění lze proto v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu