ECLI:CZ:US:2013:1.US.981.11.1
sp. zn. I. ÚS 981/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Martince, zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3388/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 31 Co 141/2009 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 4 C 296/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 4 C 296/2007, bylo v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému Kamilu Platzovi rozhodnuto tak, že žaloba o 1.547.520 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 31 Co 141/2009, uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3388/2010, stěžovatelovo dovolání odmítl.
Stěžovatel se uvedené částky domáhal po žalovaném z titulu údajného bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalovanému dostat tím, že bez právního důvodu užíval od 1. 1. 2005 do 12. 9. 2007 část zemědělské stavby ve vlastnictví stěžovatele. To se však stěžovateli - podle soudů - nepodařilo prokázat a proto bylo rozhodnuto, jak shora uvedeno.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že došlo zejména k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy neochránily jeho majetek a připustily a v podstatě legalizovaly protizákonný stav, kdy tento majetek užívala třetí osoba, a soudy odmítly této osobě uložit povinnost za toto užívání zaplatit. Stěžovatel je dále přesvědčen, že bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a že obecné soudy nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav věci. K tomu rozsáhle popisuje vývoj případu, i když připouští, že tento popis v mnohém přesahuje rámec předmětného řízení; je však údajně důležitý pro pochopení podstaty věci. Vše prý směřuje k vyvrácení tvrzení žalovaného Kamila Platze, že halu neužíval; nehledě na skutečnost, že i kdyby v hale neměl uložen ani "jediný šroubek", nesplnil svoji povinnost předmětnou halu stěžovateli předat, ani nedoložil žádný důkaz, že by se o takové předání snažil; vždy tvrdil, že ji pouze vyklidil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatel. Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí dostatečně zabývaly a žádná základní práva stěžovatele neporušily; jeho ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech od názoru těchto soudů. Z poměrně obsáhlého dokazování totiž nepochybně nevyplynulo, že by se žalovaný na úkor stěžovatele jakkoli bezdůvodně obohatil. Soud prvního stupně po adekvátním zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalovaný prokázal vyklizení svých věcí z předmětného prostoru již na podzim roku 2003 a že poté dále tento prostor neužíval. Odvolací soud, jakož i dovolací soud shodně konstatovaly, že stěžovatel neunesl ve věci důkazní břemeno, a proto nezbylo, než žalobu zamítnout.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí a s postupem obecných soudů v daném případě je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů a již vůbec ne přehodnocovat provedené dokazování, ačkoliv toho se v zásadě stěžovatel zejména domáhá. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, pochopitelně sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Lze i znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu