ECLI:CZ:US:2013:2.US.10.13.1
sp. zn. II. ÚS 10/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti JUDr. Jindřicha Vališe, advokáta, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 61/2012 ze dne 16. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v aplikaci ustanovení §15a advokátního tarifu účinného od 1. 10. 1997 do 31. 12. 2010 a ustanovení §12b advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012, které považuje za protiústavní pro rozpor s čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 9 odst. 2 písm. d), čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 79 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 a čl. 3 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111, o diskriminaci, a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Výše uvedená ustanovení advokátního tarifu, dle nichž se mimosmluvní odměna za úkony právních služeb advokáta jako ustanoveného obhájce v trestním řízení snižuje o 10 % a od 1. 1. 2011 o 30 %, zakládají dle názoru stěžovatele nerovnost mezi ustanoveným a zvoleným obhájcem a dále neoprávněně znevýhodňují ustanoveného obhájce oproti ostatním státem odměňovaným skupinám osob. Stěžovatel poukazuje na to, že obě ustanovení měla být pouze přechodnými, přičemž dle nového návrhu vyhlášky, kterou se mění advokátní tarif, se sazba mimosmluvní odměny za úkony právních služeb ustanoveného obhájce trvale snižuje o 20 %, přičemž jediným důvodem pro snížení odměn je snížení mandatorních výdajů státu. Znevýhodnění ustanovených obhájců přitom není založeno na objektivních a rozumných důvodech. Dochází k nerovnému stavu, kdy obviněný, který má ustanoveného obhájce, zaplatí za obhajobu méně než obviněný, který si obhájce zvolí, a zároveň ustanovený obhájce dostane nižší odměnu než obhájce zvolený. Snížení sazby mimosmluvní odměny je dle stěžovatele zcela nedůvodné a v důvodové zprávě k vyhláškám absentuje odůvodnění takového kroku. Má za to, že pokud mělo ministerstvo za cíl snížení mandatorních výdajů, mělo ke snížení odměn přistupovat nediskriminačně a snížit odměnu i ostatním skupinám osob, které jsou v určitých případech odměňovány z veřejných rozpočtů. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry rozhodnutí Ústavního soudu, na něž vrchní soud odkázal, neboť je přesvědčen, že k omezení práva advokáta na zisk z podnikání nemůže dojít diskriminujícím způsobem. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Advokátní komora zaujala k navrhované vyhlášce negativní stanovisko, důvodová zpráva k tomu však nic neuvádí. Změnou advokátního tarifu mělo být zasaženo i do jeho práva na legitimní očekávání, neboť v době převzetí obhajoby očekával vyšší odměnu, než která mu byla díky změnám tarifu přiznána.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 45 T 18/2010 byla podle §151 odst. 3 stěžovateli jako ustanovenému obhájci odsouzeného A. R. stanovena odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 173 574 Kč a ohledně zbytku uplatněného nároku byl návrh zamítnut. Ke stížnosti stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě za promeškaný čas, ve výroku o celkové odměně a náhradě hotových výdajů bez daně a o dani z přidané hodnoty a ve výroku o odměně a náhradě hotových výdajů a o těchto dílčích položkách rozhodl nově s tím, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové částce 174 054 Kč.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z hlediska výkladu a aplikace ustanovení §151 trestního řádu, ve spojení s ustanovením §15a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb advokáta, ve znění účinném od 1. 10. 1997 do 31. 12. 2010, a ustanovením §12b této vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 (dále též "advokátní tarif"), jež se pak promítla do výroku a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i napadeného usnesení stížnostního soudu, Ústavní soud neshledal žádné pochybení, což ostatně stěžovatel ani netvrdí. Porušení svých ústavně zaručených práv totiž shledává v samotné existenci těchto ustanovení, dle nichž se mimosmluvní odměna za úkony právních služeb advokáta jako ustanoveného obhájce v trestním řízení snižuje o 10 % a od 1. 1. 2011 o 30 %. Uvedená ustanovení zakládají dle názoru stěžovatele nerovnost mezi ustanoveným a zvoleným obhájcem a dále neoprávněně znevýhodňují ustanoveného obhájce oproti ostatním státem odměňovaným skupinám osob. Vrchní soud se však v odůvodnění napadeného rozhodnutí s namítaným porušením principu rovnosti v právech v souvislosti s aplikací uvedených ustanovení řádně vypořádal, a to i odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96. Zrušení aplikovaných ustanovení se stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani nedomáhá (viz ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Skutkově i právně shodnou problematiku nadto Ústavní soud již řešil, a to ve věci ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1937/13, v níž stejné námitky jako ty, které stěžovatel uplatňuje i v nyní projednávaném případě, odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by sám shledal aplikovaná ustanovení advokátního tarifu protiústavními (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1937/13 ze dne 26. 8. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud tedy nezjistil, že by postupem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu