ECLI:CZ:US:2013:2.US.1056.13.1
sp. zn. II. ÚS 1056/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jiřího Šulce, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 19/2012-35 ze dne 15. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30.11. 2011 č.j. 57 A 110/2010-28. Rozsudkem krajského soudu nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o obnovu řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím ze dne 21. 6. 2007 čj. 2270/2007/StO, kterým bylo rozhodnuto o odstranění stavby stěžovatele na pozemcích ve vlastnictví žalobce s odůvodněním, že stěžovatel stavbou uzavírá veřejně přístupnou účelovou komunikaci.
Stěžovatel uvádí, že posouzením charakteru předmětných pozemků se opakovaně zabýval v obdobných věcech krajský soud, který jeho správním žalobám vyhověl, neboť dospěl k závěru, že na pozemcích se veřejně přístupná účelová komunikace nenachází.
Stěžovatel v nyní projednávané věci proto podal návrh na obnovu řízení, neboť má zato, že se jedná o takovou skutečnost, jež by - pokud by existovala v době původního rozhodování - byla způsobilá ovlivnit výsledek řízení, a to podstatným způsobem. Přestože se jedná o právní posouzení, tak má zásadní význam pro věc jako takovou, neboť by svědčila pro nedostatek příslušnosti správních orgánů a zejména pro rozhodnutí o neoprávněnosti stavby.
Stěžovatel považuje rozhodnutí správních orgánů za nesprávná a nezákonná, přičemž jejich pochybení krajský soud a Nejvyšší správní soud neshledal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu o nedůvodnosti návrhu na obnovu řízení, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již Nejvyšší správní soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele. Své závěry, dle nichž krajský soud opodstatněně konstatoval, že stěžovatelem předložené rozsudky nepředstavují skutečnosti ani důkazy ve smyslu ust. §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, jež by byly způsobilé cokoliv změnit na skutkovém stavu tak, jak byl zjištěn v původním správním řízení, patřičně zdůvodnil. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, z jakých důvodů neshledává opodstatněné ani další výhrady stěžovatele týkající se rozhodování krajského soudu.
Ústavní soud shledává uvedené závěry, dle nichž v posuzované věci nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, neboť stěžovatel se nedomáhal nápravy skutkových okolností, ale nápravy nesprávného právního názoru v pravomocně skončené věci, jako ústavně konformní a není tedy důvod se k nim duplicitně vyjadřovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu