ECLI:CZ:US:2013:2.US.1072.13.1
sp. zn. II. ÚS 1072/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci stěžovatelky Martiny Richtrové, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Bělohorská 163/185, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012 č. j. KSPH 35 INS 26476/2012-A-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v její insolvenční věci, a to pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 90 Ústavy.
Z ústavní stížnosti, jakož i z fotokopií napadeného usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013 č. j. 1 VSPH 60/2013-A-14 zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2013 č. j. 1 VSPH 60/2013-A-14 změnil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012 č. j. KSPH 35 INS 26476/2012-A-9 tak, že stěžovatelce, která podala insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení, uložil uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30 000 Kč. Vysvětlil, že účelem zálohy je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů; v situaci, kdy majetkové i příjmové poměry stěžovatelky a souhrnná výše jejích závazků neskýtají předpoklad řešení úpadku navrhovaným oddlužením, ale konkursem či nepatrným konkursem, v němž hotové výdaje a odměna insolvenčního správce činí nejméně 45 000 Kč, bylo na místě uložení povinnosti uhradit zálohu, která bude v prvotní fázi postačovat ve stanovené výši.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nemá dostatek finančních prostředků ani možnost půjčky k zaplacení požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení, a považuje za nepřípustné, aby jí v důsledku toho byl odepřen přístup k soudu. Doplňuje, že je proti ní vedeno několik exekučních řízení, v důsledku čehož nemůže upřednostňovat pohledávku soudu proti dřívější pohledávce; kromě toho jakékoli úhrady mimo exekuční řízení jsou nepřípustné.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2915/08 ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 966/12 ze dne 31. 5. 2012 a sp. zn. II. ÚS 3844/11 ze dne 19. 1. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy vysvětlily, co je smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž svůj závěr o tom, že potřebné prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, založily na posouzení finanční a majetkové situace stěžovatelky, celkové výši jejích závazků a z nich plynoucího přepokládaného způsobu řešení jejího úpadku i výše odměny a hotových výdajů insolvenčního správce s tím spojených. Předložené důvody, pro které obecné soudy přikročily k uložení povinnosti složit zálohu, jsou logické a srozumitelné a nejsou projevem svévole či jiného ústavně nekonformního výkladu insolvenčního zákona. Samotná skutečnost, že dlužník nedisponuje žádnými finančními prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení, není důvodem pro neuložení povinnosti zálohu zaplatit. Oddlužení je určitým dobrodiním, které neupřednostňuje co největší uspokojení věřitelů, ale návrat dlužníka do ekonomického života prostého dluhů; nicméně i při oddlužení je třeba splnit základní předpoklady pro jeho provedení, mezi které patří uhrazení nákladů, jež při poskytnutí této služby vzniknou.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v rozporu s ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v petitu ústavní stížnosti nežádala zrušení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jejích práv, jímž je usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013 č. j. 1 VSPH 60/2013-A-14. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze označila jako účastníka řízení, reprodukovala obsah jeho rozhodnutí a stěžovatelčiny stížnostní námitky směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze jsou vztažitelné i na toto rozhodnutí, posoudil Ústavní soud její ústavní stížnost jako přípustnou a meritorně ji projednal.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu