ECLI:CZ:US:2013:2.US.110.13.1
sp. zn. II. ÚS 110/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. Jana Trhlíka, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 156/2005 ze dne 9. listopadu 2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Jiřího Borny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 8. ledna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím byl zamítnut jeho návrh, aby bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno "zejména" jeho základní právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel má za to, že došlo k extrémnímu zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
2. Stěžovatel předně nesouhlasí s poučením o nemožnosti podat odvolání. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1211/2002 ze dne 26. září 2003 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3278/11 ze dne 23. února 2012, z nichž vyplývá, že v daných řízeních odvolací soudy rozhodovaly o odvoláních proti formálně shodným usnesením, a Nejvyšší soud a Ústavní soud nedospěly k závěru, že odvolání nebylo přípustné. Tímto poučením tak došlo k popření jeho legitimního očekávání, když v obdobných případech postupovaly v minulosti obecné soudy jinak. Dále obecnému soudu vytýká, že se zavázal vyhotovit předmětné usnesení v písemné podobě, čemuž nedostál ani po písemné urgenci stěžovatele.
3. Vedle toho je stěžovatel názoru, že obecný soud nesprávně právně posoudil zjištěný stav věci, neboť pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny zákonem stanovené podmínky. Obecný soud totiž usnesením vyzval vedlejšího účastníka řízení, aby se ve třicetidenní lhůtě vyjádřil k žalobě, uvedl rozhodné skutečnosti a označil důkazy, jinak se má za to, že žalobní nárok uznává. Vedlejší účastník vyjádření doručil obecnému soudu opožděně. Nastala tedy fikce uznání podle §114b odst. 5 občanského soudního řádu. O tom, že tato fikce nastane v případě opožděně podaného vyjádření k žalobě, vypovídá rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2433/2004 ze dne 11. května 2005 a na něj navazující rozhodnutí, kterých se stěžovatel dovolává. To, že nevydáním rozsudku pro uznání bylo zasaženo do jeho základních procesních práv, stěžovatel opírá o usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3355/10 ze dne 19. dubna 2011.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zdůrazňuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, coby prostředku ochrany základních práv a svobod plynoucí z toho, že podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva svobody pod ochranou soudní moci - nikoliv tedy pouze pod ochranou Ústavního soudu.
6. Zákonodárce počítal s možností, že poučení o odvolání bude vadné, nebo bude ve vydaném rozhodnutí přímo chybět (§204 odst. 2 občanského soudního řádu). S takovou možností ovšem nespojil ztrátu instance, jak se stěžovatel patrně domnívá, když se v dané věci obrací přímo na Ústavní soud. Podobně zákonodárce již počítá s tím, že se soud dostane do neodůvodněného prodlení s provedením procesního úkonu a i v takovém případě přiznává účastníkům řízení procesní prostředek nápravy (§174a zákona o soudech a soudcích). Vytýká-li tedy stěžovatel obecnému soudu, že byl nesprávně poučen o možnosti odvolání, a že mu dosud nebylo doručeno písemné vyhotovení napadeného usnesení, pak ohledně těchto vytýkaných vad dosud evidentně nevyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které mu zákon k ochraně poskytuje (§75 odst. 1 zákona), jak částečně i sám tvrdí. Ústavnímu soudu je přitom znám názor doktríny, že proti usnesení, kterým soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalobce na vydání rozsudku pro uznání, je odvolání přípustné (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1045).
7. Za této situace je rovněž předčasné se zabývat věcnými námitkami stěžovatele proti napadenému rozhodnutí obecného soudu.
8. Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj