ECLI:CZ:US:2013:2.US.1100.13.1
sp. zn. II. ÚS 1100/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Moravcové, právně zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2012 č. j. 25 Co 562/2012-459, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení soudu I. stupně ohledně odměny přizvaného znalce za podaný znalecký posudek tak, že celkem znalečné činí 9 459 Kč. Krajský soud shledal, že soud I. stupně postupoval správně podle vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění vyhl. 432/2002 Sb. Na rozdíl od soudu I. stupně však znalci přiznal pouze 25 hodin odborné činnosti namísto 72 hodin.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že i když soud I. stupně označil posudek soudního znalce za nepoužitelný, přiznal mu znalečné, a to nikoli v nepatrné výši, přičemž krajský soud znalečné pouze snížil, nikoli nepřiznal, jak stěžovatelka navrhovala.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud v projednávané věci shledal, že napadeným rozhodnutím nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soud v napadeném usnesení vyložil, z jakých skutečností při stanovení počtu hodin odborné činnosti vycházel a své závěry ohledně výše znalečného řádně odůvodnil.
Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu