ECLI:CZ:US:2013:2.US.1107.12.1
sp. zn. II. ÚS 1107/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Scheinosta, zastoupeného JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Špitálská 885/2a, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2011 č. j. 11 Co 615/2011-94 a výroku II a III usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. září 2011 č. j. 8 C 107/2011-77, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podáním ze dne 5. 4. 2011 se stěžovatel u Okresního soudu v Klatovech domáhal vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému (nájemníkovi) uložena povinnost zpřístupnit stěžovateli jím užívaný byt za účelem provedení rekonstrukce elektroměrového rozvaděče a montáže elektrokotle a současně by byl žalovanému uložen zákaz používat stávající teplovodní kotel na tuhá paliva umístěný ve sklepě domu (před podáním tohoto návrhu se stěžovatel ve stejné věci podáním ze dne 5. 3. 2011 domáhal vydání předběžného opatření; dne 16. 5. 2011 podal stěžovatel návrh na nařízení exekuce uložením pokuty). Jelikož na jednání okresního soudu vzal stěžovatel pod příslibem žalovaného uhradit vzniklé náklady řízení svoji žalobu zpět, vydal okresní soud shora označené usnesení, kterým zastavil předmětné řízení a současně k překvapení stěžovatele rozhodl výroky II a III tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. K odvolání stěžovatele do výroků II a III usnesení okresního soudu Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením tyto výroky usnesení nalézacího soudu potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zpětvzetí žaloby podmínil přiznáním nemalých nákladů řízení, přičemž příslib této náhrady žalovaný na jednání osobně potvrdil. Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud by tušil, že mu okresní soud náhradu nákladů řízení nepřizná, neměl by důvod brát žalobu zpět, a naopak by vyčkal vydání meritorního rozhodnutí. Nadto se stěžovatel ohrazuje proti závěru nalézacího soudu, že žalovaný by měl nárok na náhradu nákladů řízení v případě druhého žalovaného bodu, neboť tím soud předjímal nárok, který žalovaný v řízení ani neuplatnil, a nebyl tedy ani vyčíslen. Dle názoru stěžovatele v každém případě nebyl tento hypotetický nárok žalovaného rovnocenný s nárokem stěžovatelovým, neboť z okolností případu muselo být soudu zřejmé, že stěžovatel nevedl soudní spor bezdůvodně ani účelově, ale pouze ve snaze vyřešit právní cestou komplikovaný vztah mezi ním a žalovaným v souvislosti s potřebou řešení vytápění domu. Stěžovatel závěrem připomíná, že obecné soudy v případě výroku o vrácení soudního poplatku vycházely ze skutečnosti, že byl zaplacen ve výši 2 000 Kč, přestože stěžovatel uhradil soudní poplatek ve výši 2 500 Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob, směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů, není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadená rozhodnutí představovala extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo nějaké stěžovatelovo základní právo či svoboda.
Pouze pro úplnost proto Ústavní soud uvádí následující. Nalézací soud odůvodnil rozhodnutí o nákladech řízení skutečností, že žalovaný zavinil zpětvzetí předmětného návrhu v části týkající se jednoho petitorního bodu, zatímco zpětvzetí v části druhého petitorního bodu mu za vinu - z procesního hlediska - klást nelze. Jelikož předmětem řízení nebyla finanční částka, je třeba považovat oba petitorní body za rovnocenné, a proto z ústavněprávního hlediska není třeba jakkoli rozporovat rozhodnutí obecných soudů, na jehož základě žádnému z účastníků řízení nepřiznaly náklady nalézacího řízení. Případným z tohoto pohledu není ani tvrzení stěžovatele, že ke zpětvzetí návrhu přikročil až na základě příslibu úhrady nákladů řízení žalovaným, neboť pokud by stěžovatel žalobu sám zpět nevzal, byl by patrně dle odůvodnění nalézacího soudu jeho návrh nevyhnutelně v celém rozsahu zamítnut, pročež by stěžovateli rovněž nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a navíc by mohl být zavázán i k úhradě nákladů řízení žalovaného. Skutečnost, že k této "dohodě" došlo při jednání nalézacího soudu, přitom není (procesně) relevantní, stejně jako není rozhodné, že žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení vůbec nespecifikoval (ostatně k tomu ani nedostal žádný procesní prostor). Namítá-li konečně stěžovatel, že obecné soudy vycházely nesprávně z předpokladu, že byl uhrazen soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a nikoliv 2 500 Kč, omezí se Ústavní soud na konstatování, že v takovém případě se Ústavnímu soudu de facto předkládá spor o 500 Kč, tedy o částku, kterou je třeba (nejen) prizmatem občanského soudního řádu považovat za bagatelní, pročež Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší takový spor meritorně rozhodovat (důvody, proč by měl Ústavní soud v projednávané věci učinit výjimku, stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá).
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor, vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelem dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy tak v dané věci zjevně dojít nemohlo.
Závěrem je proto namístě pouze dodat, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavnímu soudu z uvedených důvodů nezbylo než stěžovatelův návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu