ECLI:CZ:US:2013:2.US.1111.13.1
sp. zn. II. ÚS 1111/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RUCHSTAV HOLDING a.s., se sídlem Bruntál, Třída práce 15/1710, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem Praha 5, Duškova 917/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2012, č.j. 20 Cdo 3043/2012-992, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2010, č.j. 10 Co 1288/2009-591, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 4. 2009, č.j. 1 Nc 195/2002-465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 28. 3. 2013 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 1 Ústavy České republiky. Do tohoto práva mělo být dle tvrzení stěžovatelky zasaženo tím, že obecné soudy shora uvedenými rozhodnutími nevyhověly návrhu stěžovatelky coby povinné v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 Nc 195/2002 na zastavení tohoto řízení a dále na odklad výkonu rozhodnutí z důvodů předvídaných ustanovením §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tedy z důvodu, že výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Tímto jiným důvodem měla být dle tvrzení stěžovatelky skutečnost, že v předmětném exekučním řízení došlo k situaci, kdy souběžně existovala dvě pravomocná rozhodnutí exekučního soudu, která přiznávala procesní postavení oprávněného v celém rozsahu, ve stejné věci a ve stejné době dvěma různým subjektům, což je vzhledem k charakteru věci nepřípustné a nezákonné, a proto stěžovatelka za výše uvedené situace považovala další vedení předmětného exekučního řízení za vyloučené. Obecné soudy však tomuto tvrzení stěžovatelky nepřisvědčily, aniž by se dle názoru stěžovatelky v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vypořádaly s jejími námitkami a své závěry o nedůvodnosti stěžovatelčina návrhu na zastavení předmětného exekučního řízení přesvědčivě odůvodnily, čímž se dle názoru stěžovatelky dopustily libovůle.
II.
2. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh, který jinak splňuje všechny formální požadavky kladené na takový typ návrhu zákonem o Ústavním soudu, není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem pro takový postup je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
3. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že v posuzovaném případě k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je v souladu s čl. 83 Ústavy České republiky toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud tak není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem obecným soudům nadřízeným, přičemž - jak již dříve uvedl ve své judikatuře - postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů obecných, nikoli tedy záležitostí Ústavního soudu.
4. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy svými rozhodnutími dopustily kvalifikovaného pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení práv stěžovatelky. Z odůvodnění napadených rozhodnutí dle Ústavního soudu naopak vyplývá, že se obecné soudy celou věcí řádně zabývaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna a úvahy v nich uvedené nejsou nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit zásah Ústavního soudu.
5. Jak již Ústavní soud uzavřel ve svém usnesení ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1108/13, kterým bylo rozhodnuto o zcela totožné ústavní stížnosti obchodní společnosti RH leas., s.r.o. "v likvidaci" (vystupující v předmětném exekučním řízení rovněž v pozici povinného subjektu), směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů, odvolací soud v posuzovaném případě přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh povinných na zastavení exekuce a na její odklad - pro její vedení ve prospěch dvou oprávněných a pro učiněná zjištění a za použití výkladu §266 a §268 občanského soudního řádu, ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu, dospěl důvodně k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci správně, a jeho rozhodnutí proto potvrdil, přičemž toto své rozhodnutí řádným a srozumitelným způsobem odůvodnil.
6. Rovněž soud dovolací dle názoru Ústavního soudu postupoval ústavně konformním způsobem, když jeho rozhodnutí, jímž v souladu s ustanovením §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl stěžovatelkou podané dovolání jako nepřípustné, přičemž pro své závěry uvedl přesvědčivé důvody. Ve vztahu k právě uvedenému je tak třeba odmítnout námitku stěžovatelky, dle které se obecné soudy a zejména pak soud dovolací dopustily libovůle, když se nikterak nevypořádaly s námitkou stěžovatelky, jež byla stěžovatelkou uplatněna v rámci podaného dovolání a kterou stěžovatelka považovala za stěžejní, a sice s námitkou, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací v předmětném řízení překročily svou pravomoc pro dispozici s řízením ve smyslu určování okruhu účastníků řízení, když ignorovaly skutečnost, že není možné bez jakéhokoli úkonu účastníka řízení určit, kterému z oprávněných přísluší právo z předmětné pohledávky a kdo je tedy účastníkem předmětného exekučního řízení na straně oprávněného. K tomu Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy dovolací soud posoudil podané dovolání jako nepřípustné z důvodů uvedených v ustanovení §237 a násl. občanského soudního řádu, byl tento povinen jej odmítnout, aniž by se jím mohl věcně zabývat. Nebylo proto pochybením, pokud se dovolací soud ve svém rozhodnutí omezil toliko na vymezení důvodů, které jej vedly k odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, aniž by se věcně zabýval všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkou v podaném dovolání.
7. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že stěžovatelku nevyzýval k předložení kopie usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2010, č.j. 10 Co 1288/2009-591, která nebyla k ústavní stížnosti přiložena, neboť toto rozhodnutí měl Ústavní soud k dispozici, když bylo založeno ve spisovém materiálu vztahujícím se k ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1108/13, která směřovala proti týmž rozhodnutím obecných soudů.
III.
8. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu