ECLI:CZ:US:2013:2.US.1113.13.1
sp. zn. II. ÚS 1113/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. Beátou Kolcunovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 To 529/2012-75 ze dne 8. ledna 2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16T 76/2012 ze dne 28. května 2012, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. března 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem prvního stupně uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že řídil osobní motorové vozidlo, přestože vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let. Za to mu byl uložen trest propadnutí věci a to určitého osobního motorového vozidla s příslušenstvím. K odvolání státního zástupce byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o trestu a nově mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s dozorem a trest propadnutí věci, a to předmětného osobního motorového vozidla s příslušenstvím. "Pociťuje", že mu byla odepřena jeho základní práva zakotvená ve čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně rekapituluje, že státní zástupce v odvolání podaném v jeho neprospěch argumentoval tím, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody. V době podání odvolání nemohl vědět o rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, která se týkala právě onoho podmíněného trestu odnětí svobody. Avšak odvolací soud při svém rozhodování nevzal tuto okolnost v potaz. Domnívá se, že uložený trest je absolutně nepřiměřený. Trestný čin a okolnosti, ke kterým by se při výměře trestu mělo přihlížet (k trestnému činu se přiznal a projevil nad jeho spácháním lítost), nejsou slučitelné s výší trestu v druhé půlce jeho sazby. Jeho výše také není slučitelná se společenskou nebezpečností trestného činu a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 19/60 ze dne 24. srpna 1960 (R 1/1961). Domnívá se, že mělo být přistoupeno k alternativním formám trestu, než k nepodmíněnému odsouzení, jako trestu dostatečnému a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 49/64 ze dne 25. listopadu 1964 (R 1/1965).
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně je ústavní stížnost nepřípustná, protože toto rozhodnutí stěžovatele nenapadl odvoláním, tedy nevyčerpal procesní prostředek nápravy, který zákon stěžovateli poskytoval. Ostatně, byť je toto rozhodnutí napadeno v celém rozsahu, tak ve vztahu k němu nemá stěžovatel byť jen jedinou námitku.
6. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že odvolací soud nezohledňoval fakt prominutí dříve uloženého podmíněného trestu odnětí svobody. Z jeho rozhodnutí totiž vyplývá, že při své úvaze vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel měl v rejstříku trestů pět záznamů pro stejnorodou trestnou činnost a tuto skutečnost hodnotil v souladu s ustanovením podle §42 písm. p) trestního zákoníku jako přitěžující okolnost. Na tu přitom amnestie, nota bene jen ohledně posledního odsouzení (které bylo jedním z více), nemohla mít vliv. Odvolací soud se tedy zřetelně držel právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 19/60 ze dne 24. srpna 1960, jehož se paradoxně dovolává sám stěžovatel. Právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 49/64 ze dne 25. listopadu 1964 naopak na daný případ použitelný není s ohledem na změněnou právní úpravu podústavního práva, pro niž materiální stránka není zákonným hlediskem. Lze proto uzavřít, že odvolací soud rozhodl v souladu s podústavním právem a respektoval ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, a proto lze jeho rozhodnutí považovat za ústavně souladné. V žádném případě nelze považovat trest odnětí svobody uložený v první třetině (tedy nikoliv ve druhé polovině) zákonné trestní sazby za absolutně nepřiměřený, tím méně v ústavněprávně relevantním rozměru.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v části týkající se rozhodnutí soudu prvního stupně jako nepřípustnou, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, a ve zbývající části jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu