ECLI:CZ:US:2013:2.US.1125.12.1
sp. zn. II. ÚS 1125/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, IČ: 24657344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti výrokům č. II. usnesení Městského soudu v Praze: - č. j. 11 A 176/2011-33 ze dne 25. 1. 2012, - č. j. 11 A 183/2011-34 ze dne 25. 1. 2012, - č. j. 11 A 147/2011-35 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 149/2011-36 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 143/2011-32 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 138/2011-32 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 172/2011-36 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 171/2011-36 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 166/2011-35 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 153/2011-36 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 141/2011-37 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 139/2011-30 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 154/2011-36 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 96/2011-40 ze dne 30. 1. 2012 (stěžovatelkou uvedené č. j. 11 A 196/2011-40 vyhodnotil Ústavní soud po porovnání připojených kopií napadených rozhodnutí s petitem návrhu jako zřejmou písařskou chybu), - č. j. 11 A 165/2011-36 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 173/2011-36 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 140/2011-37 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 11 A 175/2011-34 ze dne 25. 1. 2012, - č. j. 11 A 174/2011-32 ze dne 23. 1. 2012, - č. j. 11 A 194/2011-30 ze dne 25. 1. 2012, - č. j. 11 A 195/2011-33 ze dne 25. 1. 2012, - č. j. 11 A 191/2011-30 ze dne 25. 1. 2012 (správně sic: 11 A 191/2011-33), - č. j. 11 A 187/2011-33 ze dne 25. 1. 2012, - č. j. 11 A 184/2011-33 ze dne 25. 1. 2012, - č. j. 8 A 219/2011-32 ze dne 20. 1. 2012, - č. j. 8 A 226/2011-23 ze dne 20. 1. 2012, - č. j. 7 A 243/2011-46-47 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 189/2011-51-52 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 203/2011-46-47 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 215/2011-46-47 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 242/2011-46-47 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 202/2011-45-46 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 194/2011-46-47 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 198/2011-51-52 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 235/2011-47-48 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 155/2011-45-46 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 184/2011-51-52 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 223/2011-44-45 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 220/2011-45-46 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 205/2011-46-47 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 193/2011-51-52 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 225/2011-45-46 ze dne 6. 2. 2012 (správně sic: 7 A 225/2011-46-47), - č. j. 7 A 240/2011-45-46 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 7 A 156/2011-45-46 ze dne 6. 2. 2012, - č. j. 9 A 213/2011-24-26 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 9 A 150/2011-29-31 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 9 A 214/2011-24-26 ze dne 30. 1. 2012, - sp. zn. 8 A 93/2011 ze dne 15. 2. 2012, - č. j. 9 A 184/2011-59-61 ze dne 30. 1. 2012, - č. j. 7 A 237/2011-43-44 ze dne 13. 2. 2012, - č. j. 7 A 192/2011-48-49 ze dne 13. 2. 2012, - č. j. 7 A 228/2011-49-50 ze dne 13. 2. 2012, - č. j. 7 A 227/2011-43-44 ze dne 13. 2. 2012 (stěžovatelka jej nedopatřením v petitu uvedla dvakrát), - č. j. 7 A 197/2011-37-38 ze dne 13. 2. 2012, - č. j. 7 A 222/2011-49-50 ze dne 13. 2. 2012, - č. j. 7 A 216/2011-50-51 ze dne 13. 2. 2012, - č. j. 7 A 226/2011-49-50 ze dne 13. 2. 2012, - č. j. 7 A 236/2011-49-50 ze dne 13. 2. 2012, - č. j. 7 A 204/2011-54-55 ze dne 17. 2. 2012, - č. j. 10 A 91/2011-48-49 ze dne 28. 2. 2012, - č. j. 11 A 207/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 219/2011-36 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 218/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 208/2011-30 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 214/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 220/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 10 A 104/2011-38 ze dne 28. 2. 2012, - č. j. 11 A 204/2011-33 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 11 A 199/2011-33 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 11 A 200/2011-33 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 11 A 180/2011-38 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 11 A 201/2011-33 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 7 A 219/2011-54-55 ze dne 3. 2. 2012, - č. j. 11 A 228/2011-38 ze dne 2. 3. 2012, - č. j. 11 A 225/2011-38 ze dne 2. 3. 2012, - č. j. 11 A 203/2011-33 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 11 A 224/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 223/2011-33 ze dne 27. 2. 2012 (stěžovatelka jej nedopatřením v petitu uvedla dvakrát), - č. j. 11 A 222/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 227/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 226/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 235/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 231/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 11 A 213/2011-38 ze dne 2. 3. 2012, - č. j. 11 A 234/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 170/2011-44 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 194/2011-29 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 212/2011-19 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 234/2011-33 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 211/2011-33 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 192/2011-20 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 223/2011-25 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 193/2011-28 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 233/2011-25 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 192/2011-25 ze dne 29. 2. 2012 - č. j. 6 A 225/2011- 25 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 232/2011-25 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 162/2011-42 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 226/2011- 25 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 161/2011-39 ze dne 5. 3. 2012, - č. j. 6 A 164/2011-39 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 186/2011-25 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 6 A 236/2011-25 ze dne 29. 2. 2012, - sp. zn. 6 A 197/2011 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 239/2011-18 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 195/2011-33 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 198/2011-18 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 217/2011-18 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 228/2011-18 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 237/2011-18 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 242/2011-18 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 243/2011-18 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 196/2011-22 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 241/2011-18 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 6 A 200/2011-18 ze dne 27. 2. 2012, - č. j. 9 A 170/2011-28-30 ze dne 29. 2. 2012, - č. j. 7 A 199/2011-42-43 ze dne 16. 3. 2012, - č. j. 8 A 182/2011-40-42 ze dne 19. 3. 2012, - č. j. 8 A 211/2011-48-50 ze dne 19. 3. 2012, - č. j. 8 A 210/2011-35 ze dne 19. 3. 2012, - č. j. 7 A 234/2011-40-41 ze dne 13. 2. 2012, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti se v části, ve které směřovala proti výrokům II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 6 A 162/2011-42 ze dne 27. 2. 2012 a č. j. 6 A 236/2011-25 ze dne 29. 2. 2012, zastavuje.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech v návaznosti na zastavení řízení o žalobách stěžovatelky proti nečinnosti správního orgánu. Tvrdila, že napadenými rozhodnutími byly zásadním způsobem dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to předvídatelnost práva a právní jistota, dále byla porušena stěžovatelčina základní práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 a následující Listiny, zejména "právo na projednání věci stanoveným postupem" dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc ve vazbě na povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem (čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Vedle zrušení napadených usnesení ve výrocích č. II stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, které byla nucena, i s ohledem na advokátní přímus v tomto řízení, vynaložit na obranu svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka navíc vyslovila domněnku, že nepřiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem podle jeho výsledku by mělo být spíše výjimkou, nežli pravidlem. Současně požádala o přednostní projednání své věci z důvodu naléhavosti, kterou dovozovala z precedenčního významu rozhodnutí Ústavního soudu pro několik stovek řízení vedených dosud u Městského soudu v Praze.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin připojených stěžovatelkou zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Stěžovatelka v červenci roku 2010 koupila od mobilního operátora portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu měsíce srpna a září 2010 podala u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ" nebo "úřad") více než osm set návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek, a jelikož ČTÚ překročil lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí, stěžovatelka se v průběhu roku 2011 v oněch cca osmi stech případech obrátila na Městský soud v Praze se žalobami na ochranu proti nečinnosti. Po podání žalob však ČTÚ v předmětných správních řízeních rozhodl. Stěžovatelka proto vzala žaloby zpět, přičemž žádala přiznání náhrady nákladů v částce 9 640 Kč za každé řízení. Městský soud v Praze řízení sice zastavil, ale požadavku na přisouzení vyčíslených nákladů nevyhověl.
Jednotlivá rozhodnutí Městského soudu v Praze lze rozdělit do několika kategorií. Do prvé patří usnesení č. j. 11 A 208/2011-30. Stěžovatelka v tomto případě vzala žalobu zpět z důvodu, že řízení v téže věci je u jmenovaného soudu paralelně vedeno i pod jinou spisovou značkou. Výrok o nákladech řízení pak soud odůvodnil toliko za pomoci odkazu na §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Druhou kategorii představují rozhodnutí č. j. 11 A 143/2011-32, č. j. 11 A 138/2011-32, č. j. 11 A 141/2011-37, č. j. 11 A 139/2011-30, č. j. 11 A 96/2011-40, č. j. 11 A 140/2011-37, sp. zn. 8 A 93/2011, č. j. 10 A 91/2011-48-49 a č. j. 10 A 104/2011-38, jimiž soud nepřiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů zastaveného řízení proto, že žaloby, které vzala zpět, vyhodnotil jako nedůvodné. Stěžovatelka se jimi domáhala ochrany před nečinností v rozkladovém řízení, ovšem žaloby podala ještě před uplynutím lhůty k rozhodnutí o rozkladu. Do třetí kategorie patří usnesení č. j. 8 A 226/2011-23, v němž soud závěr o nemožnosti přiznat stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení odůvodnil tím, že ke zpětvzetí žaloby nevedlo pozdější chování odpůrce. Čtvrtým typem je usnesení č. j. 8 A 219/2011-32, v němž soud dovodil, že žaloba stěžovatelky byla podána až poté, co žalovaný ve věci uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu v první instanci rozhodl, přičemž nečinnost v rozkladovém řízení stěžovatelka nenamítala. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Konečně do poslední, páté skupiny patří všechna ostatní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Výrok o nákladech řízení, které nebyly přiznány žádnému z účastníků řízení, v nich soud odůvodnil tím, že pokud by stěžovatelka nevzala žalobu zpět, musel by ji stejně odmítnout pro nepřípustnost. Stěžovatelka totiž měla nejprve žádat o uplatnění opatření proti nečinnosti podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Stěžovatelka sice tvrdila, že takovou žádost podala, ovšem soud přisvědčil názoru ČTÚ, že nešlo o žádost řádnou, neboť nesplňovala základní náležitosti; konkrétně z ní nebylo patrno, které věci se týká. Přitom tento nedostatek stěžovatelka neodstranila ani přes opakovanou výzvu ČTÚ.
Uvedené nákladové výroky v rozhodnutích Městského soudu v Praze se staly terčem kritiky stěžovatelky v ústavní stížnosti, opakovaně poukazující na dlouhodobě neuspokojivý postup ČTÚ při rozhodování sporů podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, jejichž předmětem je peněžité plnění, zejména úřadem protiprávní překračování lhůt stanovených pro vydání rozhodnutí ve správním řízení. Stěžovatelka Městskému soudu v Praze vytkla nepředvídatelnost jeho rozhodování, pramenící ze skutečnosti, že nedlouho před vydáním napadených rozhodnutí vydal v řízeních o žalobách na ochranu proti nečinnosti ČTÚ několik desítek rozhodnutí, jimiž po zpětvzetí žalob a zastavení řízení právo na náhradu nákladů řízení včetně nákladů zastoupení advokátem žalobci s odkazem na §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. přiznal (všechny kasační stížnosti ČTÚ proti těmto rozhodnutím Nejvyšší správní soud poté zamítl jako nedůvodné), zatímco v nyní projednávaných případech o totožném předmětu řízení a věci skutkově i právně obdobné Městský soud v Praze, mnohdy dokonce týž senát, rozhodl opačně, aniž by na odlišný náhled předem upozornil a aniž by odklon od předchozí judikatury jakkoliv vysvětlil a zdůvodnil. Takový postup, při němž obecný soud nerespektuje ustálený výklad jednoduchého práva, podle stěžovatelky vykazuje znaky libovůle, je v rozporu s principem právní jistoty, principem formální rovnosti a zásadou legitimního očekávání účastníků řízení, jinými slovy porušuje právo na spravedlivý proces i majetková práva stěžovatelky dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Příčinu k zahájení soudních řízení svou nečinností přitom zavdal ČTÚ a stěžovatelka, oprávněně využívajíce soudní ochrany, proti němu měla ex lege právo na refundaci účelně vynaložených nákladů v celkové výši 1 205 000 Kč (za řízení ukončená rozhodnutími nyní napadenými), v důsledku překvapivých rozhodnutí Městského soudu v Praze se jí však nedostalo ničeho. Stěžovatelka se dále vyjádřila k závěru prezentovanému v napadených rozhodnutích, podle něhož nevyužila prostředky na ochranu proti nečinnosti dané jí §80 správního řádu, který označila za protiústavní. Tato podmínka se podle ní vztahuje toliko na případy nečinnosti ČTÚ v prvním stupni, v řízení o rozkladu nemusí tyto prostředky vyčerpat a může se na soud obrátit přímo. Navíc je přesvědčena, že prostředky na ochranu nečinnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení využila řádně, Městský soud v Praze jen nesprávně interpretoval obsah její žádosti o ochranu proti nečinnosti správního orgánu ze dne 4. 5. 2011, jednoznačně vymezené ve vztahu ke všem řízením zahájeným stěžovatelkou u ČTÚ v měsících srpnu a září 2010, přičemž dospěl k nesprávnému závěru o absenci náležitostí tohoto podání, stanovených v §37 odst. 2 správního řádu. Dle mínění stěžovatelky otázka vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti měla být posuzována i s ohledem na to, zda jde - zejména ve světle rozhodování Evropského soudu pro lidská práva (konkrétně stěžovatelka odkázala na rozsudky Selçuková a Asker proti Turecku ze dne 24. 4. 1998 a Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003) - o prostředek přiměřený a účinný. Podle stěžovatelky v praxi účinný není, neboť předseda Rady ČTÚ neprojevuje ochotu ani vůli přijmout účinná nápravná opatření a také toto řízení je nepřiměřeně dlouhé. Za daných okolnosti se jí proto postup Městského soudu v Praze jevil jako příliš formalistický.
Změna přístupu Městského soudu v Praze k rozhodování o nákladech řízení má současně dle slov stěžovatelky fatální a nenapravitelný dopad na její majetkovou sféru, neboť "investovala" do právních služeb poskytnutých v souvislosti s řízeními na ochranu proti nečinnosti a očekávala na náhradě nákladů (za všechna vyvolaná řízení) příjem finančních prostředků v souhrnné výši přesahující 7 712 000 Kč. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení bylo údajně destabilizováno stěžovatelčino právo podnikat a tedy dotčeno právo garantované článkem 26 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelky je nepřípustné, aby její legitimní očekávání převážil fiskální zájem státu, který se vymezuje jako demokratický a právní; v této souvislosti připojila citaci z řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 11. 2012 stěžovatelka reagovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1888/12 a sp. zn. II. ÚS 3698/12 (správně sic: sp. zn. II ÚS 3698/11), zejména se ohradila proti tomu, že byla "ze strany některých senátů Ústavního soudu paušálně a zcela nedůvodně" zařazena do kategorie tzv. vymahačských agentur zneužívajících vyhlášku č. 484/2000 Sb. Stěžovatelka uvedla, že odkoupila pohledávky od mobilního operátora s poctivým podnikatelským záměrem za úplatu ve výši 35 % z celkové nominální hodnoty postupovaných pohledávek, předpokládajíc, že se jí v přiměřené době podaří právní cestou na dlužnících vymoci částku vyšší. Rozhodně odmítla, že by její podnikatelský záměr byl založen na inkasu přísudků nákladů právního zastoupení, stanovených navíc podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nikoliv tedy dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Jak stěžovatelka dále zdůraznila, v řízení před správními soudy nešlo o vymáhání bagatelních peněžitých pohledávek, nýbrž o ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve správních řízeních, který soustavně, dlouhodobě a hromadně porušuje zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí, což by nemělo být, i s ohledem na selhání právní ochrany ve správním soudnictví, Ústavním soudem trpěno. Odkaz Ústavního soudu na bagatelnost požadovaných nákladů stěžovatelka označila za ryze formální, neboť v celkovém souhrnu byla hranice bagatelnosti významně překročena. Rovněž setrvala na svém stanovisku ohledně neúčinnosti prostředku na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, jehož povinné vyčerpání považuje za ústavně nepřípustnou překážku v přístupu k nezávislému a nestrannému soudu. V tomto směru stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ans 8/2009-62 ze dne 16. 9. 2009 a č. j. 1 Ans 2/2009-79 z téhož dne. Dále poukázala na údajnou šikanu své osoby ze strany správního orgánu, trval-li na odstranění vad žádosti uplatněné stěžovatelkou dle ustanovení §80 správního řádu za situace, kdy správní orgán, resp. jeho předsedu, ani případný nedostatek podobného návrhu účastníka řízení či jeho absence nezbavuje povinnosti zakročit proti nečinnosti vlastního úřadu z moci úřední, jak mu ukládá zákon, s přihlédnutím i k tomu, že veškeré údaje o probíhajících správních řízeních jsou evidovány v interním počítačovém sytému a jsou tedy snadno přístupné.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaných soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Pochybení takového rázu ovšem Ústavní soud v posuzované věci neshledal. K témuž závěru dospěl ostatně již ve svých předchozích rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 3698/11 ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. III. ÚS 1889/12 ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12 ze dne 20. 9. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 223/12 ze dne 1. 11. 2012 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), jimiž rozhodoval o obsahově shodných ústavních stížnostech stěžovatelky. Ústavní soud neshledává důvod se od něho odchylovat ani na podkladě doplňující argumentace stěžovatelky, která toliko polemizuje s vybranými částmi shora citovaných rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud tak i nadále setrvává na svém stanovisku, že Městský soud v Praze ve všech případech postupoval v rámci stanoveném příslušnými procesními předpisy, aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces či obdobných práv. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich obecný soud vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Skutečnost, že Městský soud v Praze rozhodl o nákladech řízení způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Do ústavně právní roviny není způsobilý posunout věc ani poukaz stěžovatelky na porušování zákonem stanovených lhůt pro rozhodování ze strany ČTÚ. Jak již Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3698/11 poznamenal, stěžovatelka "v oblasti se pohybuje, rozhodování telekomunikačních sporů sleduje a o rychlosti vyřizování agendy u ČTÚ tak musela mít reálnou představu. Těžko tak lze přikládat relevanci jejím argumentům tohoto typu, že prodlení s vyřizováním jejích návrhů u ČTÚ ji existenčně ohrožovalo, a musela se tedy, a to rovnou ve všech stovkách řízení naráz, již po relativně krátkém překročení lhůty formálně domáhat ochrany proti nečinnosti u soudu. Celá věc naopak působí dojmem, že šlo od počátku o kalkul stěžovatelky, jehož cílem bylo získat od státu v podobě náhrady nákladů řízení o správních žalobách na ochranu proti nečinnosti částku ve svém souhrnu představující zhruba 7.700.000 Kč (dle tvrzení samotné stěžovatelky)." Uvedenému nasvědčuje to, že stěžovatelka zpracovala (či nechala zpracovat), zjednodušeně řečeno, jedinou žalobu proti nečinnosti správního orgánu, kterou několikasetkrát namnožila, přičemž poté požadovala přiznání náhrady nákladů řízení za každou jednotlivě. Stěžovatelce není přitom vytýkáno, jak sama naznačuje, soudní uplatňování práv, nýbrž toliko způsob jeho provedení, který byl jednak předčasný, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala možnost mimosoudního řešení problému, a dále v příkrém rozporu s principem efektivnosti a hospodárnosti řízení. Bylo výlučně stěžovatelčiným ekonomickým kalkulem a rizikem, zda přikročí k uplatňování svých práv skutečně uvážlivě, v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt", či jejím cílem bude prvoplánově pouze navýšit svůj příjem o sumu odpovídající odměně advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., jak tomu bylo v případech řešených projednávanou ústavní stížností i předešlými odmítavými usneseními Ústavního soudu.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Podáním ze dne 29. 11. 2012, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 3. 12. 2012, vzala stěžovatelka ústavní stížnost výslovně zpět v části, v níž se domáhala zrušení výroku č. II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 6 A 162/2011-42 ze dne 27. 2. 2012 a č. j. 6 A 236/2011-25 ze dne 29. 2. 2012.
Dle ustanovení §77 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. V takovém případě Ústavní soud řízení zastaví. Protože tato podmínka byla v předmětné věci splněna, Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti ve shora vymezené části zastavil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu