ECLI:CZ:US:2013:2.US.1133.13.1
sp. zn. II. ÚS 1133/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horvátha, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem advokátní kanceláře v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1963/2012-102 ze dne 9. ledna 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 289/2008-90 ze dne 7. prosince 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 296/2007-37 ze dne 27. března 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na náhradu škody uplatněnému podle zák. č. 82/1996 Sb., a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 78/95, které trvalo téměř 11 let. Stěžovatel v pozici žalovaného byl v konečném výsledku zavázán zaplatit žalobkyni částku 117 822 Kč s 16% úrokem z prodlení od 31. 3. 1995 do zaplacení, přičemž úrok dosáhl ke dni zaplacení jistiny částky 203 906,30 Kč. Stěžovatel má za to, že kdyby řízení trvalo standardní dobu, byla by výše úroku z prodlení výrazně nižší. Stěžovatel v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 podrobně vypočetl období, ve kterých byly podle jeho názoru soudy nečinné, za něž požadoval náhradu škody spočívající v zaplacených úrocích z prodlení ve výši 115 175 Kč.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou postavena na právním názoru, který ve věci zaujal Nejvyšší soud při svém prvním rozhodování o dovolání, v němž dovodil, že předpokladem pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je též příčinná souvislost mezi pochybením orgánu veřejné moci a újmou vzniklou na straně osoby, do jejíž majetkové sféry bylo tímto způsobem zasaženo. O vztah příčinné souvislosti se dle Nejvyššího soudu jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. V daném případě není dána příčinná souvislost mezi průtahy v řízení a stěžovateli způsobenou škodou, neboť příčinu škody je třeba hledat v tom, že ze strany stěžovatele nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli v nesprávném úředním postupu soudu.
Stěžovatel se s takovýmto právním názorem neztotožňuje, neboť má za to, že existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti na straně soudu a vzniklou škodou na jeho straně. Stěžovatel byl v důsledku průtahů v řízení nucen zaplatit úrok z prodlení vyšší právě o toto prodlení, které nastalo při rozhodování soudu, resp. jeho nečinnosti. Argumentace obecných soudů, že stěžovatel měl kdykoliv možnost v průběhu řízení svůj dluh dobrovolně splnit, není na místě, neboť to by popíralo smysl sporného řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Svá odůvodnění založená na závazném právním názoru Nejvyššího soudu, vysloveném v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 soudy patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. (Nejvyšší soud zejména uvedl, že průtahy v řízení bez dalšího neznamenají, že právě tento postup byl příčinou toho, že žalobce musel zaplatit věřiteli i úroky z prodlení, a stát tak lze činit odpovědným za takto vzniklou majetkovou újmu na straně žalobce. Povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením §517 odst. 1 obč. zák. předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Tvrdí-li tedy žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli žalovanou částkou na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudu. Ponechal-li si žalobce dlužnou částkou po značnou dobu po lhůtě její splatnosti, mohl mu disponováním s touto částkou vzniknout prospěch (nehledě na to, že reálná hodnota přisouzené částky byla za dobu trvání řízení pravděpodobně snížena v důsledku inflace), její pozdní zaplacení tak pro něho nemuselo znamenat jen úbytek v majetkové sféře, a není tak možné jednoznačně říci, že opožděným uhrazením závazku došlo na jeho straně k majetkové újmě ve výši zaplaceného úroku z prodlení.)
Ústavní soud s ohledem na argumentaci ústavní stížnosti připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Uvedeným právním závěrům nelze z ústavního hlediska co vytknout (srov. sp. zn. IV. ÚS 414/13). Ústavní soud dále dodává, že z ústavní stížnosti ani souvisejících soudních rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel proti namítaným průtahům jakkoli brojil, tzn. že by využil dostupných prostředků k tomu, aby vzniku průtahů zamezil (postupem podle ust. §174a odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů, v platném znění).
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu