ECLI:CZ:US:2013:2.US.1177.13.1
sp. zn. II. ÚS 1177/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Drába, právně zastoupeného Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem Žižkova 52, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 54 Co 532/2012, v části týkající se nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání žalobce změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. června 2012, č.j. 28 C 355/2008- 191, tím způsobem, že stěžovateli nepřiznal nárok na náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 150.346,80 Kč, jinak jej potvrdil. Dále nepřiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel napadá ústavní stížností výroky, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudu I. stupně a odvolacího řízení. Stěžovatel se domnívá, že odůvodnění, které použil odvolací soud v napadeném rozsudku pro postup podle ustanovení §150 o. s. ř., je zcela nedostačující s ohledem na požadavky, které na odůvodnění rozsudku klade ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., jakož i s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Skutkově se má věc tak, že žalobce se domáhal určení vlastnictví předmětných nemovitostí s tvrzením, že byl jejich vlastníkem. V roce 1997 uzavřel s Investiční a poštovní bankou smlouvu o zřízení zástavního práva nemovitosti za účelem zajištění úvěru, s jehož splácením se dostal do problému. Žalovaný (stěžovatel) žalobci sdělil, že je schopen se s bankou dohodnout v otázce zástavy. K tomu je však nutný formální převod nemovitosti na žalovaného s tím, že po vyřízení a finančním vyrovnání bude nemovitost převedena zpět na žalobce. Žalobce tak dle svého tvrzení uzavřel s žalovaným simulovanou kupní smlouvu ohledně nemovitostí. Žalovaný s peněžními ústavy jednal neúspěšně, poté podal žalobu na určení neexistence zástavního práva a žaloba byla pravomocně zamítnuta. Žalovaný nemovitost však žalobci nevrátil a je zapsán v katastru nemovitostí stále jako vlastník nemovitostí. Žalobce tvrdil, že kupní smlouva je neplatná, neboť projev vůle převést nemovitost na žalovaného nebyl učiněn vážně. Soud I. stupně dovodil, že účastníci chtěli uzavřít kupní smlouvu a dokazování nasvědčuje závěru, že žalovaný měl nemovitost po vyřízení určitého úkonu vrátit. Tuto skutečnost však soud neshledal relevantní z hlediska platnosti kupní smlouvy. Žalobce i žalovaný chtěli svým projevem vůle způsobit právní účinky kupní smlouvy, přičemž motivace k převodu vlastnictví není rozhodující. Kupní smlouva byla uzavřena na základě promyšlené dohody účastníků na základě projevu vůle obou stran.
Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil a změnil jej pouze v otázce nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že "bylo by v rozporu s obecným principem spravedlnosti, aby s ohledem na shora uvedené okolnosti, zejména projevenou vůli žalovaného dle prohlášení ze dne 4. 7. 2001 zpětně převést nemovitosti na žalobce, přiznat procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení. Žalobce, který v dobré víře nemovitosti na žalovaného převedl, by byl podruhé značně finančně postižen, což se s ohledem na zjištěné okolnosti jeví jako nepřiměřený postup, který by nebyl adekvátní s ohledem na průběh a výsledky řízení. "
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěrem soudu, že zde existují "důvody zvláštního zřetele hodné" pro to, aby mu jako procesně úspěšnému účastníkovi (výjimečně) nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. V této souvislosti namítá, že rozhodnutí je zatíženo libovůlí, protože došlo k zjevnému a neodůvodněnému vybočení z interpretačních standardů, které jsou soudní praxí respektovány.
Projevem libovůle v soudním rozhodování, neslučitelným s principy spravedlivého procesu, je především situace, kdy napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění buď zcela, nebo je nelze považovat za řádné, tj. postrádá-li elementární srozumitelnost nebo stojí-li ve zjevném rozporu s pravidly logického myšlení. Již z výše uvedeného však plyne, že se soud otázkou náhrady nákladů zabýval, přičemž uvedl, na základě jakých konkrétních skutečností shledal, že podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. na danou věc byly naplněny. Vytýká-li stěžovatel soudu vybočení z běžných interpretačních standardů, základní myšlenkou, na níž rozhodnutí o nákladech řízení stojí, je, že z hlediska "důvodů hodných zvláštního zřetele" lze posuzovat i příčiny vzniku soudního sporu, resp. zda procesně úspěšný žalovaný svým jednáním (či opomenutím) nevyvolal soudní spor (a tím i vznik nákladů s tím spojených) zbytečně.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v případě citovaného ustanovení jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž řešení otázky, co je - v souvislosti
s konkrétními okolnostmi toho kterého případu - jejím obsahem, je věcí soudů obecných, a nikoliv Ústavního soudu. Důvodem zásahu Ústavního soudu by v této souvislosti mohla být skutečnost, že rozhodnutí soudu stojí na zjevně irelevantních důvodech, kdy by se věcné posouzení jevilo jako skutečně "extrémní". Nic takového však Ústavní soud v dané věci nezjistil a odůvodnění městského soudu, týkající se náhrady nákladů řízení, se v kontextu celého soudního sporu nejeví jako vybočující z interpretačních pravidel §150 o. s. ř.
Pokud se jedná o další námitku stěžovatele, že se jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, zde je nutno odkázat na odvolání žalobce, který v něm kromě jiného navrhoval, aby soud v případě, že by byl napadený rozsudek potvrzen, uvažoval o aplikaci ust. §150 o. s. ř. v otázce nákladů řízení. Dle obsahu napadeného rozsudku odvolací soud odvolání stěžovateli doručil, a ten měl tedy možnost se k otázce nákladů řízení a případné aplikaci ust. §150 o. s.. ř. ještě před rozhodnutím odvolacího soudu vyjádřit.
Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu