ECLI:CZ:US:2013:2.US.1184.12.1
sp. zn. II. ÚS 1184/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Obce Jistebnice, Náměstí 1, Jistebnice, zastoupené Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 7 C 176/2005-281 ze dne 31. 3. 2009, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 201/2007-198 ze dne 14. 6. 2007, rozsudku téhož soudu č. j. 15 Co 407/2009-327 ze dne 24. 7. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 5286/2009-360 ze dne 19. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadeným usnesením č. j. 15 Co 201/2007-198 ze dne 14. 6. 2007 Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále též "krajský soud") zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. 7 C 176/2005-150 ze dne 30. 11. 2006 z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Táboře po novém projednání věci vydal rozsudek č. j. 7 C 176/2005-281 ze dne 31. 3. 2009, jímž určil, že žalobkyně Jana Maděrová (dále jen "vedlejší účastnice") je vlastníkem pozemků p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3 v obci a k. ú. Jistebnice, které byly zaměřeny geometrickým plánem Ing. Pavla Dvořáčka ze dne 29. 12. 2004, č. 394-801/2004 (výrok I.). Výroky II. až V. rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu a o zaplacení soudního poplatku.
Nalézací soud považoval za osvědčené, že vedlejší účastnice je vlastníkem pozemků původního pozemkového katastru č. X4 a X5 v k. ú. Jistebnice, které zčásti zdědila v roce 1980 po svém manželovi a zčásti získala převodem v roce 1981. Pozemek č. X5 jsou terasovitá políčka a zahrady, pozemek č. X4 je svažitá mez a jediný přístup na ně byl od nepaměti z veřejné cesty na pozemku č. X6. V roce 2004 bylo však zjištěno, že přístup na pozemky vedlejší účastnice je nikoli přímo z veřejné cesty na pozemku p. č. X6, ale jde přes část pozemku č. X7 a č. X8, které byly ve vlastnictví Pozemkového fondu České republiky (v řízení žalovaný č. 1), a dále přes část pozemku p. č. X6 ve vlastnictví stěžovatelky (v řízení žalovaná č. 2). V geometrickém plánu Ing. Dvořáčka byly tyto části pozemků zaměřeny a nově označeny jako p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3. Po provedeném dokazování nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice ve vztahu k předmětným částem pozemků splnila podmínky vydržení vlastnického práva v dobré víře podle §130 a §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a proto podané žalobě na určení vlastnictví vyhověl.
K odvolání všech účastníků rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé v jeho výroku pod bodem I. ohledně určení vlastnického práva vedlejší účastnice k pozemku p. č. X1 potvrdil krajský soud rozsudkem č. j. 15 Co 407/2009-327 ze dne 24. 7. 2009 (výrok I.). Řízení o odvolání žalovaného č. 1 zastavil (výrok IV.) a ve zbývajících výrocích II., III., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl námitky uplatněné stěžovatelkou s tím, že rodina vedlejší účastnice užívala dotčené pozemky v nezměněném rozsahu minimálně od roku 1959, tudíž na vedlejší účastnici přešlo po smrti jejího manžela a převodem v roce 1981 již samotné vydržené vlastnické právo.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 5286/2009-360 ze dne 19. 1. 2012 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřovala v postupu obecných soudů, jmenovitě "ve svévolném, nepřesvědčivém a vnitřně rozporném hodnocení provedených důkazů", které podle jejího názoru zpochybňovaly existenci dobré víry vedlejší účastnice ve vztahu k držbě sporných pozemků. Nalézací soud ve snaze respektovat názor odvolacího soudu zahrnutý v usnesení ze dne 14. 6. 2007, což při znalosti celé kauzy bylo dle mínění stěžovatelky zjevně obtížné, přijaté skutkové závěry na několika místech relativizoval, čímž své rozhodnutí učinil nepřezkoumatelným a nepřesvědčivým. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla vadné posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledává, že jde o návrh částečně - ve vztahu ke kasačnímu rozhodnutí krajského soudu č. j. 15 Co 201/2007-198 ze dne 14. 6. 2007 - nepřípustný.
V posuzované věci nebylo řízení skončeno shora citovaným usnesením krajského soudu, nýbrž předmětný spor dále pokračoval a stěžovatelka měla možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu navazujícího řízení, které vyústilo ve vydání zbývajících tří napadených rozhodnutí obecných soudů. Z daného důvodu Ústavní soud dospěl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti v rozsahu směřujícím proti kasačnímu rozhodnutí krajského soudu. Tento právní názor je projevem principu subsidiarity ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně základních práv. Podle tohoto principu je Ústavní soud oprávněn ústavní stížnost projednat toliko tehdy, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu].
Ve zbylém rozsahu se pak jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Jádro ústavní stížnosti vychází z tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy neprokázala objektivizovanou dobrou víru jako podmínku pro vydržení vlastnického práva. Stěžovatelka tedy nesouhlasí s provedeným dokazováním, resp. s hodnocením důkazů obecnými soudy.
Pokud se týká zjišťování skutkového stavu věci a právních závěrů z něho vyvozených, Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Stěžovatelka však svými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti staví Ústavní soud pouze do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud pochybení, které by zakládalo důvod pro kasační zásah, u obecných soudů neshledal. Naopak obecné soudy velmi pečlivě zjistily skutkový stav (výslechem navržených svědků, listinnými důkazy, šetřením na místě, znaleckým posudkem) a z něj vyvodily odpovídající závěry o existenci dobré víry na straně vedlejší účastnice, a tedy splnění podmínek vydržení ve smyslu §130 odst. 1 a §134 o. z. Ústavní soud nemá potřebu vyslovovat se k pokračující polemice stěžovatelky s posouzením dobré víry vedlejší účastnice při vydržení předmětných částí pozemků. Obecné soudy na čele s Nejvyšším soudem tuto otázku vyřešily a k jejich závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. V podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejména na ty relevantní části, kde se obecné soudy náležitě vypořádaly se všemi tvrzeními stěžovatelky, opakovaně uváděnými v ústavní stížnosti.
Ústavní soud ke kritice stěžovatelky podrobil dále přezkumu usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 5286/2009-360 ze dne 19. 1. 2012 v úseku, v němž dovolací soud rozhodoval o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost s tím, že v dané věci nejde o případ tzv. skryté diformity ve smyslu citovaného ustanovení. Nejvyšší soud konstatoval, že důvodem zrušení prvého rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 11. 2006 krajským soudem byl toliko nesprávný postup při hodnocení důkazů a související nepřezkoumatelnost rozsudku. Jelikož krajský soud při té příležitosti nezaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nejednalo se o vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu ve věci samé. Tento závěr, ke kterému dovolací soud dospěl, plně koresponduje s odůvodněními jednotlivých rozhodnutí vydaných v projednávané věci.
Shrnuto, Ústavní soud nezjistil porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, neboť jak bylo ve věci ověřeno, obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost ve shora vymezené části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 14. 6. 2007 pak podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu