ECLI:CZ:US:2013:2.US.1190.13.1
sp. zn. II. ÚS 1190/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky: Arvin Sarandorj, zastoupené Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 11 A 150/2012, a proti postupu Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, v řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky vedeném pod č. OAM-1252/LE-BE03-2006, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud Městskému soudu v Praze uložil rozhodnout bez prodlení o její žalobě a poskytl jí tím ochranu před nečinností správního orgánu a Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, uložil ukončit zasahování do práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a neprodlužovat již dále lhůtu pro vydání rozhodnutí podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen "zákon o azylu").
Stěžovatelka žádá Českou republiku o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím ze dne 18. 6. 2007, č. j. OAM-1252/LE-BE03-BE01-2006, Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, její žádost zamítlo. Stěžovatelka však dosáhla zrušení rozhodnutí ve správním soudnictví - Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, jej zrušil a věc vrátil zpět ministerstvu k dalšímu řízení. To však nebylo do okamžiku podání ústavní stížnosti skončeno, když ministerstvo opakovaně prodlužuje lhůtu pro rozhodnutí. Stěžovatelka se pokoušela domoci se ochrany před nečinností podáním podnětu podle §80 odst. 3 správního řádu, ministr vnitra však rozhodl, že podnětu nevyhoví. Učinil tak se značným prodlením, takže v mezidobí - konkrétně dne 20. 9. 2012 - podala žalobu proti nečinnosti správního orgánu k Městskému soudu v Praze. Také v případě tohoto řízení byla stěžovatelka přesvědčena, že trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a proto podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Nejvyšší správní soud návrh usnesením ze dne 5. 2. 2013, č. j. Aprk 6/2013-34, zamítl jako nedůvodný.
Stěžovatelka je přesvědčena, že vyčerpala všechny možnosti ochrany proti průtahům, které ovšem trvají a tímto jiným zásahem veřejná moc porušuje její základní práva. Namítá, že ve správním řízení je opakovaně prodlužována lhůta k rozhodnutí svévolně, když ministerstvo neustálé prodlužování zdůvodňuje jen formulářovým způsobem a nedokládá, že by to vyžadovala povaha případu. Pouze tím zneužívá §27 odst. 1 zákona o azylu, který mu tuto možnost dává. Přitom zákon o azylu již tak stanoví pro rozhodnutí oproti obecné 30 denní lhůtě lhůtu 90 dnů, což dostatečně reflektuje specifika a obtížnost správního řízení. Řádně nepostupuje ani městský soud, který má žalobu na ochranu proti nečinnosti projednat v souladu s §56 odst. 3 s. ř. s. přednostně. Takové pravidlo má podle stěžovatelky smysl jen tehdy, bude-li rozhodnuto rychle. Časový horizont musí být přiměřený lhůtám pro správní řízení. Má-li správní orgán rozhodnout v řádu měsíců, ale řízení trvá již několik let, pak nelze soudní ochranu poskytnout v řádu dalších let, ale měsíců či ideálně týdnů. Pokud v době podání ústavní stížnosti trvalo řízení u městského soudu již šest měsíců, jde podle stěžovatelky o exces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvádí, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, respektive právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1, ve spojení s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Průtahy v řízení či nečinnost orgánu veřejné moci jsou přitom Ústavním soudem hodnoceny jako jiný zásah orgánu veřejné moci, přičemž k pojmovému vymezení jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se vyslovuje tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem republiky" (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 4, str. 243). Domáhá-li se ústavněprávní ochrany účastník soudního (či správního) řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhá, a podstatou stížnostního petitu je zamezení časovým prodlevám, tak v případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, konstatuje porušení práva stěžovatele a současně zákaz orgánu veřejné moci porušovat, respektive pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele a případně přikáže, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal, či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. V projednávané věci však Ústavní soud dle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu postupovat nemůže.
V případě té části petitu, jímž se stěžovatelka domáhá ochrany proti průtahům ve správním řízení uložením zákazu prodlužovat dále lhůtu k vydání rozhodnutí, není splněna podmínka přípustnosti návrhu. Jak vyplývá z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona (ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje), je ústavní stížnost ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" zahrnuje povinnost "vyčerpat" i ty dispozice, které poskytuje otevřené řízení. Převedeno na konkrétní, nyní přezkoumávanou věc to znamená, že brání-li se stěžovatelka tvrzeným průtahům v azylovém řízení cestou žaloby proti nečinnosti (§79 a násl. s. ř. s.), bude tento procesní prostředek - materiálně nahlíženo - vyčerpán až okamžikem, kdy o něm městský soud meritorně rozhodne.
Ani u druhé části petitu, směřující k uložení povinnosti rozhodnout bezodkladně o podané správní žalobě, nelze postupovat podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť za délkou řízení stojí objektivní důvody. V tomto směru Ústavní soud vychází z výše zmiňovaného rozhodnutí č. j. Aprk 6/2013-34, vydaného v řízení o stěžovatelčině návrhu k určení lhůty pro provedení procesního úkonu, v němž Nejvyšší správní soud prošetřil spisový materiál a zhodnotil procesní postup městského soudu se závěrem, že není nečinný. Ihned po nápadu žaloby se jí zabýval a postupně a průběžně činí bez zbytečných prodlev potřebné procesní úkony. Ačkoliv se ve správním řízení rozhoduje o udělení mezinárodní ochrany, což je agenda s přednostním režimem, předmětné věci předchází ještě řada dalších návrhů, které mají stejný statut. I "přednostní" agendu musí soud vyřizovat v pořadí, v jakém případy napadly. Budiž doplněno, že toto usnesení stěžovatelka ústavní stížností nenapadla. V něm uvedené důvody však Ústavní soud přesvědčily, že - alespoň prozatím - do řízení vstupovat nebude. V této části proto podaný návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že celková délka předmětného azylového řízení (žádost stěžovatelka podala dne 10. 11. 2006) je, bez ohledu na míře, jakou se na tom podílela sama stěžovatelka, na samé hranici akceptovatelnosti. Správní soud (který mimochodem o žalobě dosud nerozhodl, jak bylo zjištěno z databáze http://infosoud.justice.cz/) i správní orgán by měly další postup přizpůsobit vědomí, že nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon 82/1998"), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž právním předpisem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost nárokovat v případech neodůvodněných průtahů v řízení kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a).
Odmítnutí ústavní stížnosti znamená, že nelze projednat ani návrh s ní spojený, neboť neschopnost meritorní projednatelnosti ústavní stížnosti předznačuje závěr o neexistenci aktivní legitimace stěžovatelky k podání návrhu na zrušení označeného ustanovení zákona o azylu. Byl proto odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v r.
předseda senátu