ECLI:CZ:US:2013:2.US.1212.13.1
sp. zn. II. ÚS 1212/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 55/2013 ze dne 30. ledna 2013, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 65/2012 ze dne 23. srpna 2012, a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 4/2011 ze dne 4. dubna 2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. dubna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem znásilnění dle §241 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákona. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem a k trestu propadnutí věci, pistole se zásobníkem a municí a páru kovových pout, a bylo mu uloženo ochranné léčení sexuologické ambulantní formou a povinnost poškozeným nahradit škodu. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že důkazy byly hodnoceny v rozporu se zákonem, a že byl odsouzen za skutek, který nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen. Popis praktik vůči poškozenému Janu P. (jedná se o pseudonym) totiž nenaplňuje znak donucení jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku, tedy že by dané jednání svým způsobem provedením a závažností bylo srovnatelné se souloží spojením pohlavních orgánů. Z toho usuzuje, že se právní věta vztahuje pouze k poškozené Evě S. (jedná se o pseudonym), což ovšem neumožňuje uložení dané výše trestu. Trest mu byl tedy uložen i za jednání, které nebylo trestným činem. Přestože Nejvyšší soud mu v této věci přisvědčil, nepozastavil se nad tím, že trest mu byl ukládán i za jednání vůči poškozenému Janu P. Stěžovatel dále namítá, že nebyla zohledněna konstatovaná zmenšená příčetnost. Soudy tvrzený následek (těžká újma u poškozené ve sféře psychické) a soudy tvrzená souvislost mezi tímto následkem a jednáním odsouzeného, také nebyly jakkoliv rozvedeny a vyloženy. Obecné soudy se zabývaly zmenšenou příčetnosti toliko ve vztahu k trestu, avšak nikoliv ve vztahu k právní kvalifikaci a zejména subjektivní stránce. Nelze tedy zjistit, z jakých příčin dovodily soudy zavinění na straně odsouzeného ve vztahu k těžšímu následku. Závažný následek, coby formální podmínka naplnění vyšší právní kvalifikace, byl přitom zjištěn až v závěrečné fázi řízení z doplňku znaleckého posudku. Tento doplněk přitom změnil závěr původního znaleckého posudku, aniž by konstatoval změnu výchozích zjištění oproti původnímu posudku. Oba přitom byly vypracovány s časovým odstupem od spáchání skutku. Tento rozpor byl obecným soudem nekriticky převzat, aniž by byl hodnocen. Vyzdvihuje přitom i podivné okolnosti popisované poškozenými, na něž poukázal znalec MUDr. Ladislav Procházka, které jsou laicky i odborně nevysvětlitelné. Z nich by totiž bylo možné vyvodit i závěr, že se oba poškození skutku zúčastnili po vzájemné dohodě se stěžovatelem, patrně pod vlivem omamných a psychotropních látek, které byly v tělech všech zúčastněných zjištěny.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti byly prakticky ve zcela shodném smyslu a rozsahu uplatněny v dovolání, nikoliv však v odvolání. To na jedné straně znamená, že následná polemika nemůže dosahovat bez dalšího ústavněprávního rozměru. Na druhé straně pak stěžovatel evidentně materiálně vzato nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky nápravy, neboť neuplatnil příslušné námitky v tom opravném prostředku, do kterého patřily. V každém případě jde jen o námitky zjevně neopodstatněné.
6. Pokud stěžovatel tvrdí, že k závažnému následku dospěl znalec až v doplňku znaleckého posudku na samém konci procesu, tak se jedná o zjednodušeně zavádějící tvrzení. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obžaloba byla původně podána pro nižší právní kvalifikaci k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a v jeho průběhu pak znalec dospěl k odlišným závěrům oproti původně zpracovanému znaleckému posudku (s. 8 rozsudku). To znamená, že v řízení předcházejícím všem nyní napadeným rozhodnutím již byla tato skutečnost známá od počátku. Dovolací soud pak ke shodné námitce stěžovatele poukázal rovněž na to, že ke změně diagnostiky následku vedly znalce přetrvávající potíže v řádu měsíců a let od zpracování původního posudku s tím, že to konstatoval již soud prvního stupně (s. 5 usnesení). Tento rozpor byl tedy legitimním a předvídatelným způsobem obecnými soudy vyřešen.
7. Stav zmenšené příčetnosti stěžovatele rozhodně nebyl obecnými soudy pominut, ale výslovně konstatován a zasazen do koncepce rozhodnutí. Konkrétně odvolací soud totiž zmenšenou příčetnost konstatoval, ovšem toliko v režimu §32 odst. 1 trestního zákona a výslovně neshledal okolnosti pro mimořádné zmírnění trestu podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení, ale toliko v zařazení stěžovatele do mírnějšího typu věznice (s. 3 usnesení). Rovněž dovolací soud odmítl názor stěžovatele o nutném následku zmenšené příčetnosti na právní kvalifikaci, když subjektivní stránku s odkazem na stanovisko sp. zn. Tpjf 30/76 ze dne 16. června 1976 (SbNS 1976: 8, 419 - Rt 41/1976) ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě shledal v daném případě jako nepřímý úmysl (s. 6-7 usnesení).
8. Se zpochybňováním věrohodnosti poškozených, ať už přímé či skrze stěžovatelem povolaného znalce, se soud prvního stupně vypořádal tím, že i skrze revizní znalecký posudek vyhodnotil znalecké námitky jako neopodstatněné (s. 10 rozsudku). Odvolací soud k tomu, dodal, že poškození neměli nejmenší důvod ke křivému obvinění a nepravdivému svědectví vůči stěžovateli (s. 3 usnesení).
9. Konečně, pokud jde o to, že bylo jednání právně kvalifikováno od počátku toliko ve vztahu k poškozené Evě S. a tomu měl odpovídat i trest, ačkoliv při jeho ukládání bylo zohledněno, že se jej měl dopustit vůči více osobám, tak i tato námitka je vzhledem k okolnostem daného případu zjevně neopodstatněná. Jednak s ohledem na to, že tato okolnost nebyla jediným hlediskem při úvaze o výši trestu. Především však s ohledem na to, že byl stěžovateli uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby. Námitka stěžovatele, že se dovolací soud nepozastavil nad tímto rozporem, i když ho konstatoval, nemohla být stěžovatelem míněna vážně. Dovolací soud se totiž nemá nad čím pozastavovat, ale má se toliko vypořádat s návrhem a v něm obsaženými argumenty, což nepochybně učinil. Rozhodně se přitom dovolací soud nemohl ani hypoteticky v té souvislosti zabývat dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, jenž stěžovatel výslovně neuplatnil.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu