ECLI:CZ:US:2013:2.US.1213.12.1
sp. zn. II. ÚS 1213/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s.r.o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 6, zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2011 č.j. 23 Cdo 3170/2011-411, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011 č.j. 3 Cmo 99/2010-343.
Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit stěžovatelce (v řízení u obecných soudů žalovaná) částku 1.219.867,20 Kč s příslušenstvím, částku 660.457,50 Kč s příslušenstvím a částku 29.696,60 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Žalobkyně se původně u Městského soudu v Praze žalobou vedenou pod sp. zn. 40 Cm 47/2002 domáhala uložení povinnosti žalované (stěžovatelce) zaplatit žalobkyni částku 31.691,80 Kč s příslušenstvím a částku 1,028.903,10 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka nárok žalobkyně neuznala a uplatnila vůči žalobkyni vzájemným návrhem ve smyslu ustanovení §97 odst. 2 o.s.ř. své právo na zaplacení částky 690. 154,10 Kč. Soud dále připustil rozšíření vzájemného návrhu na celkovou částku 1,910.031,30 Kč a nevyhověl dalšímu návrhu na změnu žaloby ze dne 3. 1. 2008. Poté, co "původní" návrh žalobkyně by zamítnut, pokračoval soud v řízení o vzájemné žalobě vyloučené k samostatnému řízení a této vzájemné žalobě stěžovatelky rozsudkem, jak je výše uvedeno, ze dne 20. března 2009 vyhověl.
Usnesením ze dne 13. července 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-291 zamítl Městský soud v Praze návrh stěžovatelky na doplnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu uložení povinnosti žalobkyni zaplatit stěžovatelce ve výroku uvedené částky, jinak jej ohledně příslušenství a ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok) a potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2009 ve výroku I., ve výroku II. (náklady řízení) je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku vrchního soudu podaly dovolání žalobkyně i stěžovatelka. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání stěžovatelky bylo rovněž odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelka dovoláním výslovně napadla část druhého výroku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. Tento výrok, ač je součástí rozsudku, však má povahu usnesení. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu nezakládají ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci návrhu stěžovatelky na doplnění rozsudku, v jejich taxativních výčtech uvedeno není; dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 o.s. ř., neboť podle uvedeného ustanovení ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o dovolání proti usnesení ve věci samé; tím však usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na doplnění rozsudku, není.
Stěžovatelka s uvedeným závěrem o nepřípustnosti jejího dovolání nesouhlasí. Uvádí, že přípustnost lze spatřovat v ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. (pozn. - ve znění účinném do 31. 12. 2012), když odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí části návrhu (vzájemné žaloby). Přípustnost dovolání stěžovatelka rovněž dovodila z ustanovení §237 odst. 1, a to podle písm. a), písm. c) a odst. 3 o.s.ř.. Uvedla, že přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. a) je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvého stupně. Dovolací důvody dle názoru stěžovatelky byly dány i ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., Pokud se jedná o dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2, písm. b) o.s.ř. namítá stěžovatelka, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanoveními §211 a násl. o.s.ř. Pokud se jedná o dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 pism. a) o.s.ř., upozornila stěžovatelka ve svém dovolání Nejvyšší soud na právní názor Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2030/2007.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud zdůrazňuje, že dovolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání vůči rozsudku vrchního soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení městského soudu o zamítnutí návrhu na doplnění rozsudku. Své závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí, jak je nastíněno shora, Nejvyšší soud řádně zdůvodnil.
Vzhledem k argumentaci stěžovatelky Ústavní soud připomíná, že Vrchní soud nepotvrdil, jak nesprávně uvádí stěžovatelka, usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí části návrhu (vzájemné žaloby), ale o zamítnutí návrhu stěžovatelky učiněného ve smyslu ust. §166 o.s.ř. na doplnění již vyneseného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2009.
Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání směřujícímu proti rozhodnutí vrchního soudu potvrzujícímu usnesení soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu