ECLI:CZ:US:2013:2.US.1237.09.1
sp. zn. II. ÚS 1237/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti K. J., t. č. ve věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 48 T 16/2007-1835 ze dne 16. 4. 2008, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 80/2008-2023 ze dne 15. 7. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1527/2008-2119 ze dne 23. 2. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na veřejné soudní projednání jeho věci garantované v čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivé trestní řízení zaručené v čl. 36 až 40 Listiny, jakož i práv zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 48 T 16/2007-1835 ze dne 16. 4. 2008 byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství na trestném činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) k §219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že v přesně nezjištěné době požádal spoluobžalovaného S. B., aby zařídil usmrcení Pavla P. /jedná se o pseudonym/ (dále též "poškozený"), za tímto účelem S. B. financoval sledování poškozeného ze strany nejméně dvou osob, mezi nimiž byl i spoluobžalovaný J. R. a svědek B. B. Dále stěžovatel rovněž v přesně nezjištěný den, pravděpodobně v září 2006 v Praze 1, Václavské náměstí 45, v prostorách restaurace Jalta, předal obžalovanému B. finanční hotovost ve výši nejméně 20 000 euro, za tuto částku požadoval zajištění provedení vraždy na poškozeném nejpozději do konce roku 2006, přičemž v této souvislosti zkontroloval podle fotografií totožnost budoucí oběti. Pro úplnost je možno dodat, že dne 30. 12. 2006 obžalovaný J. R. dvakrát vystřelil na poškozeného a způsobil mu poranění, které bez odborného lékařského zákroku mohlo vést ke smrti poškozeného. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel se spoluobžalovanými uznán povinným rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 56 451 Kč.
Odvolání stěžovatele (a spoluobžalovaných) Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 To 80/2008-2023 ze dne 15. 7. 2008 jako nedůvodné zamítl.
Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením č. j. 11 Tdo 1527/2008-2119 ze dne 23. 2. 2009 odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. Ve značně obsáhlé ústavní stížnosti, zahrnující tři doplnění ze dne 14. 6. 2010, 16. 5. 2011 a 23. 2. 2013, namítl porušení ústavně zaručeného práva na veřejný proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít v důsledku vykázání veřejnosti z hlavního líčení, konaného v jeho trestní věci dne 19. 12. 2007 u Městského soudu v Praze, respektive vyloučení všech osob, které nějakým způsobem souvisely se stěžovatelem, čemuž měla navíc předcházet "zjevná šikana" ze strany předsedkyně senátu, spočívající ve zjišťování totožnosti přítomných osob. Podobným průběhem se měla vyznačovat i jiná hlavní líčení, při nichž nebyla veřejnost do jednací síně vůbec vpuštěna, aniž by o tom soud přijal formální rozhodnutí či se zabýval opakovanými námitkami obhajoby. Bez přítomnosti veřejnosti byla soudem prvního stupně přitom provedena podstatná část důkazů, na kterých soud postavil závěr o vině stěžovatele. Odkaz obecných soudů na ustanovení §101 odst. 1 a §209 odst. 1 trestního řádu stěžovatel označil toliko za účelovou racionalizaci tohoto zákonem nepodloženého, svévolného postupu, neboť ani jedna osoba rekrutující se z vyloučené veřejnosti, označované za potencionální svědky, nebyla jako svědek v přípravném řízení a následně v hlavním líčení vyslechnuta či k tomuto navrhována. Argumentu odvolacího a dovolacího soudu, že nedošlo k úplnému vyloučení veřejnosti ve smyslu ustanovení §200 trestního řádu, stěžovatel oponoval konstatováním, že čl. 38 odst. 2 Listiny nelze vykládat jako oprávnění soudu libovolně zvažovat rozsah vyloučení veřejnosti.
Porušení principů spravedlivého procesu stěžovatel spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku, jež nemělo oporu v provedeném dokazování. Jinými slovy, stěžovatel shledával existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecných soudů na straně druhé. Obecné soudy podle jeho názoru nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo, nevypořádaly se totiž se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině stěžovatele, jednotlivé důkazy a rozpory mezi nimi vyhodnotily účelově v jeho neprospěch, případně je zcela pominuly. Konkrétní pochybení stěžovatel podrobně rozvedl v ústavní stížnosti. V prvé řadě obecným soudům vytkl, že se nezabývaly důkazy, které stěžovatel předložil na svou obhajobu, jmenovitě listinnými důkazy, prokazujícími, že skutek tak, jak je zachycen ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, se stát nemohl, neboť stěžovatel se v době, kdy měla údajně proběhnout schůzka v prostorách restaurace Jalta, nezdržoval na území České republiky. Zcela opomenuty zůstaly důkazy, které byly předloženy v dovolacím řízení, s nimiž se Nejvyšší soud ani okrajově nevypořádal. Obecné soudy naproti tomu odsuzující výrok založily v podstatě na jediném důkazu, výpovědi svědka B. B. Přestože obhajoba stěžovatele v průběhu celého trestního řízení poukazovala na nepřesnosti a nelogické souvislosti v jeho výpovědích, týkajících se zejména schůzky v hotelu Jalta a výše finančních prostředků vyplacených za připravovanou vraždu, orgány činné v trestním řízení se s těmito námitkami uspokojivě nevypořádaly a bez dalšího zhodnotily výpověď daného svědka jako věrohodnou, a to navzdory skutečnosti, že ji několikrát v průběhu trestního řízení změnil a upravil. Obecné soudy podle mínění stěžovatele za tím účelem bagatelizovaly rozpory panující v podaných výpovědích i nelogické chování svědka před a po činu, příkladem jeho účast na poněkud nezvykle provedeném sledování poškozeného, neoznámení a nezabránění spáchání trestného činu, místo toho útěk do zahraničí, následný návrat do České republiky a kontakty s rodinou poškozeného. Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že věrohodnost svědka B. B. byla zpochybněna v souvisejícím trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 392/2007, kde obžaloba viní (mimo jiné) bratra stěžovatele ze spáchání trestného činu vydírání, neboť měl svědkovi B. vyhrožovat smrtí, pokud nezmění výpověď v trestní věci stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 2 vydal ve věci opakovaně zprošťující rozsudek, v němž označoval svědka B. za osobu, která je schopna pro peníze udělat cokoli. Co se týče samotného poškozeného, stěžovatel jej s ohledem na nepřesvědčivý a rozporný obsah jeho výpovědí rovněž neshledával hodnověrným. V další části argumentace stěžovatel poukazoval na charakter zranění poškozeného, které nebylo vážné, i provedené důkazy, z nichž vyplývá, že úmysl pachatele střelby nesměřoval k usmrcení poškozeného, což podle názoru stěžovatele vyvrací právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy. Poslední skupina stížnostních námitek se týkala nahrávek pořízených dle §158d trestního řádu a nahrávek zachycených na soukromém diktafonu a mobilním telefonu svědkem B., které měly dokumentovat nátlak vyvíjený na tohoto svědka, aby změnil svoji svědeckou výpověď učiněnou před orgány Policie ČR v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli. Předmětné důkazy byly podle stěžovatele pořízeny nezákonně, v rozporu s ustanovením §88 trestního řádu, navíc nelze ověřit jejich autentičnost, úplnost a dobu vzniku. Z těchto záznamů, jak se stěžovatel také domnívá, nevyplývá, že by svědek B. byl kýmkoli nucen ke změně své výpovědi, naopak je z nich patrné, že tak neučinil z obavy před trestněprávními následky. Stěžovatel nevyloučil ani možnost účelového řízení obsahu nahrávaných rozhovorů ze strany svědka B., aby konvenovaly jeho výpovědi.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení, Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud.
Obecné soudy v reakci na výzvu vesměs shodně daly najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, a proto na přijatých skutkových i právních závěrech setrvávají. Dále odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se s jednotlivými stížnostními námitkami, představujícími toliko rekapitulaci argumentů stěžovatele uplatněných v průběhu předchozího řízení, již vypořádaly. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v rámci trestního řízení podle jejich názoru nedošlo.
Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice, který tohoto práva nevyužil.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaných soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již shora naznačil, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn revidovat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Dlužno konstatovat, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem.
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Jak bylo z přiloženého spisového materiálu ověřeno, Městský soud v Praze v trestní věci stěžovatele provedl rozsáhlé dokazování výslechem mnoha svědků, listinnými důkazy a znaleckými posudky, v odůvodnění odsuzujícího rozsudku posléze podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotil prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Patřičnou pozornost nalézací soud věnoval rovněž hodnocení důkazů, jež vzájemně konfrontoval a poté zevrubně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Šlo především o klíčovou usvědčující výpověď svědka B. a dále poškozeného Pavla P., o jejichž věrohodnosti a pravdivosti soud navzdory námitkám stěžovatele nepochyboval, a to s ohledem na řadu dalších provedených důkazů, byť nepřímých, které jejich výpověď podporovaly a které soud prvního stupně zmínil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. S argumentací i závěry nalézacího soudu v otázce důkazního řízení a skutkových okolností případu se posléze plně ztotožnil Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání reagoval na výtky stěžovatele týkající se hmotně právního posouzení věci. Námitky dopadající na skutková zjištění obecných soudů vybočovaly z rámce uplatněného dovolacího důvodu, přesto i na ně zaměřil dovolací soud svou pozornost, když posoudil, zda mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními neexistuje extrémní rozpor. Od jeho závěru, že o případ svévolného hodnocení důkazů se nejedná, neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit.
Co se týče konkrétních námitek stěžovatele, velmi detailně rozepsaných ve stížnostním návrhu, Ústavní soud přisvědčil vyjádření obecných soudů, že v podstatě kopírují argumenty, které stěžovatel již v různé míře uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích a s nimiž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jelikož Ústavní soud v tomto směru pokládá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů za věcně vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc, v podrobnostech na ně dále odkazuje.
Jen ve stručnosti je možno připomenout, že obecné soudy pohlížely na výpověď svědka B., vyjma stěžovatelem zmiňované časové disproporce ohledně uskutečnění schůzky v restauraci Jalta, jíž však obecné soudy nepřikládaly přehnaný význam, jako na neměnnou. Navzdory skutečnosti, že termín schůzky nebyl svědek schopen nikdy přesně určit, projevily přesvědčení, že ke schůzce došlo, samozřejmě mimo dobu, kdy stěžovatel pobýval prokazatelně v zahraničí. K tomu Ústavní soud dodává, že neobstojí argument stěžovatele dovolávající se hodnocení věrohodnosti svědka B., provedeného v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 392/2007, neboť odporuje zásadě volného hodnocení důkazů zachycené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, podle níž obecné soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. S řečeným ostatně koresponduje prohlášení Obvodního soudu pro Prahu 2 v odůvodnění rozsudku ze dne 4. 4. 2011, podle něhož by si nikdy nedovolil hodnotit a posuzovat věrohodnost svědka B. při jeho vystupování v trestní věci stěžovatele, neboť toto oprávnění náleží toliko Městskému soudu v Praze. Obvodní soud pro Prahu 2 výslovně uvedl, že hodnověrnost svědka posuzoval pouze ve vztahu k jím projednávanému případu (srov. str. 5 a 12 rozsudku ze dne 4. 4. 2011). Ústavní soud pokládá dále za vhodné doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodoval v související trestní věci již třikrát, a to zprošťujícími rozsudky ze dne 4. 3. 2008, ze dne 28. 4. 2009 a ze dne 4. 4. 2011, jež však byly k odvolání státního zástupce pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění zrušeny odvolacím soudem, naposledy usnesením ze dne 17. 8. 2011, jímž Městský soud v Praze současně nařídil prvoinstančnímu soudu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Nové rozhodnutí ve věci dosud nebylo vydáno (zdroj: www.justice.cz).
Namítá-li stěžovatel, že orgány činné v trestním řízení nesplnily svoji povinnost z vlastní iniciativy stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící v prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§2 odst. 5 trestního řádu), je na místě objasnit, že uvedená zásada neznamená, že by se zmiňované orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti, což také příslušné orgány beze zbytku učinily. Pakliže se na základě těchto skutečností přiklonily spíše k verzi svědka B., označujíce ji za pravdivou, nemajíce pochybnosti o vině stěžovatele, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.
Stran nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování před dovolacím soudem budiž připomenuto, že Nejvyšší soud v rámci rozhodování o dovolání, jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě právních vad, vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení. Rozsah dokazování u dovolacího soudu je dle ustanovení §265r odst. 7 trestního řádu omezen na důkazy nezbytně nutné k posouzení opodstatněnosti podaného dovolání, v žádném případě není účelem provádění důkazů podle citovaného ustanovení nahrazení či doplnění dokazování realizovaného obecnými soudy, jak se stěžovatel dožadoval. V případě důkazních návrhů stěžovatele zahrnutých v dovolání proto nelze hovořit o opomenutých důkazech ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Námitku stěžovatele ohledně nezákonnosti pořízených nahrávek rozhovorů mezi svědkem B. a dalšími osobami učinily předmětem svého zkoumání již obecné soudy, leč neshledaly ji důvodnou, a to oprávněně.
Ústavní soud k dané otázce zastává názor, že hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 13 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, i ochrany osobnosti podle §12 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. "Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování." [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83)].
Ústavní soud v tomto směru rozlišuje, zda zvukový záznam rozhovoru byl pořízen státem (orgány činnými v trestním řízení) nebo jinou soukromou osobou. Jeho pořízení bez souhlasu osoby, o jejíž projev jde, orgány činnými v trestním řízení pro účely důkazního řízení, je možné jedině na základě zákona a postupem, který je upraven trestním řádem (§158d odst. 2 popřípadě odst. 3 trestního řádu). Pokud tomu tak není, jedná se o důkaz v trestním řízení nepřípustný. Jde-li však o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita. Třebaže zásadně nelze s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 trestního řádu vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit tímto způsobem získaný zvukový záznam (ustanovení §88 trestního řádu se zde neuplatní ani analogicky), je současně na obecném soudu, aby zvážil, do jaké míry je nahrávka využitelná, a to nejen z hlediska jejího obsahu, ale zejména z pohledu obecných principů, které musí být v rámci trestního řízení dodrženy. Přitom musí přihlížet i k okolnostem, za nichž došlo k zachycení hlasového projevu, a nepochybně též zohlednit fakt, pokud by zjevně došlo při takovém postupu k porušení zákona - např. pokud by bylo zjištěno, že šlo o zjevnou provokaci k protiprávnímu chování, o nahrávku záměrně upravovanou, o použití skrytě nahraného projevu osoby (která se posléze stala obviněným) v její neprospěch, tedy za situace, kterou by bylo možno označit za donucování k doznání nebo za obcházení zákona, nebo že by byly použity takto získané informace od osoby, které jinak zákon přiznává právo nevypovídat a která v průběhu řádného procesu toto právo ohledně takto získaných informací využila, atd. Za významnou okolnost je nutno považovat také to, zda důkaz v podobě zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě.
V trestní věci stěžovatele byly použity celkem tři druhy nahrávek, jmenovitě se jednalo o monitoring schůzky, uskutečněné dne 19. 7. 2007 mezi svědkem B. a další osobou, ze strany Policie ČR provedený v souladu s ustanovením §158d odst. 2 trestního řádu na základě povolení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2007, dále o soukromé nahrávky svědka B., pořízené na jeho diktafon či mobilní telefon. Jak se z odůvodnění napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, potažmo ze spisového materiálu podává, soukromé nahrávky korespondovaly nahrávce legálně pořízené Policií ČR i výpovědím slyšených svědků, navíc nepředstavovaly stěžejní důkazy v pravém slova smyslu, nýbrž jen potvrzovaly věrohodnost výpovědi svědka B. O autenticitě nahrávek rovněž nepanovaly pochybnosti (str. 12 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008). Za dané situace prostor pro derogační zásah Ústavního soudu tudíž nenastal.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Městského soudu v Praze ve vztahu k veřejnosti přítomné u hlavních líčení. Na tuto námitku odpovídajícím způsobem reagovala již předsedkyně senátu nalézacího soudu JUDr. Čeplová u prvního hlavního líčení konaného dne 19. 12. 2007, kde se ohradila proti tvrzení právního zástupce stěžovatele o vyloučení veřejnosti s tím, že pouze učinila opatření, aby v jednací síni nebyly přítomny osoby, které by mohly být slyšeny jako svědci, anebo ohrozit průběh hlavního líčení. Za tím účelem předsedkyně senátu zjistila totožnost osob přítomných v jednací síni, přičemž příbuzné a "kamarády" stěžovatele vyzvala, aby se vzdálili z jednací síně do doby, než jim bude umožněna přítomnost s ohledem na obsah důkazů, které budou teprve prováděny (str. 2 protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 12. 2007, ve spise na č. l. 1281). Ve veřejnosti toho dne nadále zůstala například zástupkyně České televize. Totožný názor, tj. že veřejnost při hlavním líčení nebyla vyloučena, zastávala i přítomná státní zástupkyně a dále soud odvolací a dovolací, kteří jej vyjádřili v napadených rozhodnutích. Při té příležitosti odvolací soud správně poznamenal, že nelze směšovat postup podle §209 odst. 1 a §101 odst. 1 trestního řádu (opatření přijatá v souvislosti s výslechem svědka) s postupem podle §200 odst. 1 trestního řádu (vyloučení veřejnosti z hlavního líčení). S jeho argumentací se Ústavní soud identifikuje. Postup předsedkyně senátu v průběhu hlavního líčení i podle mínění Ústavního soudu nebylo svévolné a sledovalo legitimní cíl, k porušení práva na veřejnost řízení a práva na volbu důvěrníka podle §201 trestního řádu, které se aplikuje pouze v případě vyloučení veřejnosti při hlavním líčení, tedy zjevně nedošlo.
K námitkám stěžovatele Ústavní soud dále podotýká, že ve věci proběhlo u nalézacího soudu postupně sedm hlavních líčení (19. 12., 20. 12., 21. 12 a 27. 12. 2007, 17. 3., 14. 4. a 15. 4. 2008) a dne 15. 7. 2008 veřejné zasedání u odvolacího soudu, přičemž osoby blízké stěžovateli byly podle protokolů založených v trestním spise vykázány z jednací síně pouze v hlavním líčení dne 19. 12. 2007. Oporu tímto mimo jiné ztrácí tvrzení stěžovatele, že za nepřítomnosti veřejnosti byla soudem prvního stupně provedena podstatná část důkazů, na kterých soud postavil závěr o vině stěžovatele. Během hlavního líčení dne 19. 12. 2007 soud sice provedl výslech poškozeného Pavla P., nicméně jmenovaný byl opakovaně vyslechnut u hlavního líčení dne 14. 4. 2008. Klíčového svědka B. B. vyslechl soud za přítomnosti veřejnosti až dne 21. 12. 2007. Zbývá dodat, že z osob tvořících veřejnost a dočasně vykázaných z hlavního líčení dne 19. 12. 2007 soud na žádost obhajoby vyslechl syna stěžovatele A. J. Vzhledem k důkazům, které si postupně Městský soud v Praze poté opatřil sám, upustil od výslechu osob slyšených před Obvodním soudem pro Prahu 2 v související trestní věci (str. 7 rozsudku Městského soudu v Praze). Jednalo se právě o příbuzné či "kamarády" stěžovatele, kteří se jako veřejnost účastnili hlavních líčení v trestní věci stěžovatele.
Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že stěžovatel svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Svým jednáním - a to je z napadených rozhodnutí obecných soudů zcela transparentně zřejmé - stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu, za který byl odsouzen, jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vyvodily odpovídající právní závěry.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu