ECLI:CZ:US:2013:2.US.1243.13.1
sp. zn. II. ÚS 1243/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Svobodové, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2008 č. j. 51 Co 549/2007-56, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. května 2009 č. j. 6 C 214/2006-114, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2010 č. j. 51 Co 26/2010-168 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013 č. j. 21 Cdo 843/2012-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10, domáhala, aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru mezi stěžovatelkou jako zaměstnankyní a vedlejším účastníkem jako zaměstnavatelem, je neplatné. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 6. 2007 č. j. 6 C 214/2006-30 žalobě stěžovatelky vyhověl a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 6 750 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2008 č. j. 51 Co 549/2007-56 citované rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že se nezabýval otázkou, zda žaloba nebyla podána po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v §64 zákoníku práce. Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 20. 5. 2009 č. j. C 214/2006-114 žalobu stěžovatelky zamítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení v celkové výši 20 884,50 Kč. Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí dvouměsíční prekluzívní lhůty, neboť pracovní poměr měl podle dopisu ze dne 5. 6. 2006 skončit ke dni 7. 6. 2006. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 27. 10. 2010 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností tak, že se dovolání odmítá jako nepřípustné.
Porušení shora citovaných základních práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že se žádný ze soudů nezabýval otázkou doručení dopisu datovaného dne 5. 6. 2006, přičemž zjištění data doručení tohoto dopisu je zcela zásadní pro určení běhu prekluzívní lhůty pro podání žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru. Obecné soudy dospěly k názoru, že dopis byl prokazatelně doručen stěžovatelce dne 5. 6. 2006, kdy si ho údajně odmítla převzít. K tomuto zjištění dospěl pouze na základě výpovědí svědků, kteří ani nebyli přítomni údajnému fyzickému předání výpovědi a pouze se mohli domnívat, že k němu došlo. Obecné soudy nepřihlédly ani k faktu, že vedlejší účastník zaslal stěžovatelce dopis prostřednictvím provozovatele poštovních služeb až dne 7. 6. 2010 (což vyplývá z podacího lístku). Dopis se vrátil jako nedoručený a účinky doručení měly nastat až dne 27. 6. 2006, kdy se zásilka vrátila vedlejšímu účastníkovi jako nedoručená. Proto prekluzívní lhůta pro podání žaloby na neplatnost zrušení pracovního poměru nemohla uplynout dříve než 27. 8. 2006. Obvodní soud pro Prahu 10 znemožnil zastoupení stěžovatelky před soudem kvalifikovaným právním zástupcem, který požádal z důvodu kolize s jiným soudním jednáním o odročení jednání nařízeného na den 20. 5. 2009, přičemž žádost řádně doložil. Přesto, že stěžovatelka nebyla řádně zastoupena, jednání proběhlo a byl vynesen rozsudek. V tomto stěžovatelka spatřuje zejména porušení základního práva obsaženého v ustanovení čl. 37 odst. 2 a 4 Listiny, podle kterého má každý právo na právní pomoc před soudy, resp. strany si jsou před soudem rovny. Tím, že Obvodní soud pro Prahu 10 bez závažných důvodů odmítl odročit jednání, i přes opodstatněnost žádosti právního zástupce stěžovatelky, odepřel stěžovatelce právo na právní pomoc před soudy, což znamenalo neúspěch ve věci, a v konečném důsledku i odepření práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se touto námitkou ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces i v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkazy jí, resp. jejím právním zástupcem navržené.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v jejím případě prekluzívní lhůta k podání žaloby neuplynula a že se obecné soudy dostatečně nevěnovaly otázce data doručení dopisu ze dne 5. 6. 2006, jež mělo zásadní význam pro posouzení běhu prekluzívní lhůty pro podání žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru. Z obsahu napadených rozhodnutí však vyplývá, že obecné soudy se právě touto otázkou velmi podrobně zabývaly a dospěly ke shodnému závěru, že žaloba byla podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty dvou měsíců.
Co se týká námitky ohledně procesního postupu soudu prvního stupně, jímž neodročil jednání na žádost právního zástupce stěžovatelky, s touto námitkou se již dostatečně vypořádal odvolací soud v napadeném rozsudku na str. 3 a 4, přičemž na jeho závěry je možno odkázat.
Ústavní soud v projednávané věci shledal, že napadená rozhodnutí vycházejí z poměrně přesně zjištěného skutkového stavu, obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily, přičemž jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavněprávního hlediska obstojí.
Závěrem je nutno pouze doplnit, že ústavní stížnost kromě jiného směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2008 č. j. 51 Co 549/2007-56, jímž byl zrušen první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zrušující rozhodnutí, jímž se věc vracela soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, tuto část ústavní stížnosti posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a částečně jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu