ECLI:CZ:US:2013:2.US.1245.13.1
sp. zn. II. ÚS 1245/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Vasila Blaňára, zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, 150 00 Praha 5 - Malá Strana, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2013, č. j. 28 Cdo 3890/2012-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v zákonné lhůtě podal ústavní stížnost, kterou brojí proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na rovné zacházení před soudem, které je zakotveno v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlnost zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel se žalobou podanou podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), u Okresního soudu Plzeň - sever domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí v katastrálním území Rabštejn nad Střelou, obec M., s tím, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu Plzeň - sever ze dne 23. dubna 2001, č. j. PÚ 2628/95. Usnesením Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 1. června 2011, č. j. 4 C 42/2011-14, bylo řízení ve vztahu 1. zúčastněné osobě (Ministerstvo zemědělství ČR, odbor zemědělská agentura a pozemkový úřad Plzeň, oddělení pozemkový úřad Plzeň - sever) zastaveno; ve vztahu k ostatním zúčastněným osobám (účastníci 2. - 5.) byla žaloba odmítnuta s odůvodněním, že žaloba byla podána opožděně. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku, který byl odvoláním napaden, změněno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2012, č. j. 13 Co 380/2011-21, tak, že řízení o jeho žalobě ve vztahu ke zbývajícím zúčastněným osobám bylo zastaveno. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v posuzované věci stěžovateli již nesvědčí žádná lhůta k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu, neboť o jím uplatněném nároku bylo již soudem pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2002, č. j. 30 Ca 169/2001-49.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém dovozoval přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. v tehdy platném a účinném znění. Stěžovatel namítal, že v daném případě není dán důvod ani k zastavení řízení, ani k odmítnutí shora uvedené žaloby a to proto, že ve výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2002, č. j. 30 Ca 169/2001-49, není vyjádřeno, zda a v jaké části byl jím podaný opravný prostředek neúspěšný podle tehdejšího ustanovení §250g odst. 2 o. s. ř. a ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí nelze najít poklad pro závěr o překážce věci rozhodnuté. Dovolací soud dovolání usnesením ze dne 6. února 2013, č. j. 28 Cdo 3890/2012-50, odmítl s odůvodněním, že dovolání je nepřípustné, neboť nelze dovodit dovolací důvod ani podle §239 odst. 3 o. s. ř., neboť usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2011, č. j. 13 Co 380/2011-21, nedošlo k potvrzení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu, ani podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nešlo o usnesení odvolacího soudu, jímž by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, nýbrž o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno a ani podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť v případě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2011, č. j. 13 Co 380/2011-21, nešlo o usnesení odvolacího soudu, jímž by bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, nýbrž o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soud prvního stupně o odmítnutí návrhu žaloby.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se dovolací soud odchýlil od své standardní judikatury v tom smyslu, že rozhodující pro posouzení přípustnosti dovolání není samotné znění formulace výroku rozhodnutí odvolacího soudu, ale skutečnost, zda jím odvolací soud buď zachovává, nebo mění právní poměry účastníků, založené rozhodnutím soudu prvního stupně. Podle jeho názoru odvolací soud své rozhodnutí měnící jen odmítnutí žaloby na zastavení řízení sám považoval za potvrzující rozhodnutí ve smyslu přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., čemuž také odpovídalo poučení o přípustnosti dovolání. Stěžovatel dále opakuje argumentaci týkající se neexistence překážky věci rozsouzené, kterou již uplatnil v dovolání. V postupu dovolacího soudu spatřuje porušení shora uvedených ústavních práv a na tomto základu se domáhá zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní stížnost v podstatě představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu. Jak Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu.
7. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; Nejvyšší soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jen na okraj k argumentaci stěžovatele Ústavní soud dodává, že odvolací soud svým měnícím rozhodnutím nemohl nikterak zasáhnout do právních poměrů účastníků "založených rozhodnutím soudu prvního soudu", protože toto rozhodnutí se jejich právních poměrů netýkalo a řešilo pouze otázku procedurální, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, v obou rozhodnutích šlo o přípustnost žaloby, přičemž oba soudy dospěly k závěru, že žaloba je nepřípustná a rozcházely se pouze v otázce důvodů nepřípustnosti. I v řízení dovolacího soudu šlo pouze o posouzení otázky přípustnosti dovolání proti nemeritonímu usnesení. Výčet nemeritorních usnesení, proti nimž je možno podat dovolání je taxativní a jeho rozsah tudíž nelze výkladem rozšiřovat.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu