ECLI:CZ:US:2013:2.US.1248.12.1
sp. zn. II. ÚS 1248/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti M & M International Ltd., s. r. o., sídlem Praha 10, Tiskařská 8a/620, zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012 č. j. 34 EC 15/2010-57, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí, kterým měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze uložil stěžovatelce, aby uhradila Ochranné organizaci zvukařů - autorů částku 486 Kč s příslušenstvím z titulu plnění licenční smlouvy ze dne 6. 10. 2008, kterou stěžovatelka uzavřela s žalobkyní, jež je dle rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 15. 11. 2006 kolektivním správcem ve smyslu ustanovení §95 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že dle jejího názoru není činnost mistrů zvuku, které zastupuje žalobkyně, vůbec autorskou činností (a pokud ano, tak pouze ve velmi omezeném rozsahu), což měl prokázat jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jenž by tuto otázku posoudil, v důsledku čehož by mohla být předmětná licenční smlouva shledána absolutně neplatným právním úkonem. Městský soud se však spokojil s existencí shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva kultury, což jej dle názoru stěžovatelky nezbavovalo povinnosti vyřešit předběžnou otázku, zda je činnost mistrů zvuku předmětem autorskoprávní ochrany. Stěžovatelka se proto domnívá, že městský soud svým postupem založil v projednávané věci výskyt tzv. opomenutého důkazu, jenž dle ustálené judikatury Ústavního soudu má za následek porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob, směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů, není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Opodstatněnost ústavní stížnosti u tzv. bagatelní věci tak přichází do úvahy jen a pouze v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Takové extrémní vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Předpokladem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí v bagatelní věci, je navíc existence podstatné újmy, jež by stěžovatelce naříkaným postupem obecného soudu vznikla; nic takového však stěžovatelka v ústavní stížnosti (ani) netvrdí.
Pouze nad rozhodný rámec je tedy možno uvést, že se nalézací soud při zvažování stěžovatelčiných námitek nespokojil jen s existencí předmětného rozhodnutí Ministerstva kultury, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž konstatoval: z obou rozhodnutí Ministerstva kultury má soud osvědčeno, že žalobce má oprávnění k výkonu kolektivní správy práv autorů - zvukařů mimo jiné v rozsahu §23 autorského zákona, když z rozhodnutí vyplývá, že před udělením oprávnění byly vypracovány znalecké posudky, ze kterých vyplývá, že výsledkem tvůrčí činnosti profese mistr zvuku - sound designer mohou být výtvory s parametry autorského díla. Nalézací soud navíc dodal, že mu není známo, že by nyní běželo nějaké řízení, které by směřovalo proti žalobci k odnětí práva spravovat práva dobrovolně či povinně kolektivně spravovaná, jak jsou vymezená v rozhodnutí z roku 2006. Existence opomenutého důkazu se tak ve světle odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soud bez dalšího nepodává.
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor, vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy tak v dané věci zjevně dojít nemohlo.
Závěrem je proto namístě pouze dodat, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu