ECLI:CZ:US:2013:2.US.125.13.1
sp. zn. II. ÚS 125/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. V. D., zastoupeného JUDr. Ivanou Součkovou, advokátkou se sídlem U Prašné brány 3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 183/2010 ze dne 13. července 2011 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 735/2012 ze dne 25. července 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2010, č. j. 44 T 71/2006-1274, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 trestního zákona (dále též "tr. zák.") a odsouzen podle §162 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, když podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a nově bylo Městským soudem v Praze jako soudem druhého stupně rozhodnuto podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že stěžovatel byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák. a podle §250 odst. 1 tr. zák. mu byl za použití §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Takto rozhodl Městský soud v Praze poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem a věc mu vrácena k opětovnému posouzení a rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce obsáhlé dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) a k) tr. ř. Nejvyšší soud o něm rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. července 2012 tak, že jej dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Proti rozhodnutím odvolacího i dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že Městský soud v Praze svou činností fakticky suploval úlohu soudu nalézacího i státního zastupitelství a obžalovanému tak bylo odňato právo, aby o věci bylo rozhodnuto soudem, proti jehož rozhodnutí je oprávněn podat řádný opravný prostředek. Je dle něj zcela v rozporu se zásadami dvoustupňového odvolacího řízení, aby byl obviněný odsouzen na základě soudního rozhodnutí nepřezkoumatelného řádnými opravnými prostředky. Takovým postupem prý byl zbaven jeho základního práva účinně se bránit proti případnému nesprávnému odsuzujícímu rozsudku. V této spojitosti uvedl, že v průběhu řízení bylo nestandardně přikročeno k postupu dle §262 trestního řádu, kterým bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a odkázal na judikaturu Ústavního soudu. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení označených základních práv a zrušil napadená soudní rozhodnutí.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran "suplování" role nalézacího soudu soudem odvolacím, je třeba poznamenat, že zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a následné rozhodnutí ve věci samé soudem druhé stolice umožňuje sám trestní řád v ustanovení §259 odst. 3. Pokud stěžovatel soudu druhého stupně vytýká, že sám neměl ve věci rozhodovat s ohledem na charakter a rozsah jím prováděného dokazování, pak je nutno, ve shodě s Nejvyšším soudem (viz str. 5 napadeného usnesení dovolacího soudu) připomenout, pro jaké okolnosti musela být trestní věc po třetím zrušení soudem druhého stupně přikázána jinému senátu nalézacího soudu ve smyslu §262 tr. ř. Tyto okolnosti totiž závisely na tom, že senát obvodního soudu nerespektoval závazný právní názor senátu soudu odvolacího. Nelze rovněž přehlédnout, že i další podmínky pro zrušení prvoinstančního rozsudku a následné nové rozhodnutí ve věci samé odvolacím soudem byly splněny. Městský soud v Praze totiž doplnil dokazování za účelem odstranění nepřesností, na které poukázal ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud, přitom současně neopomněl dodržet zákaz reformace in peius, neboť sám poukázal na to, že dle něj přiléhavější právní kvalifikace podle §160 odst. 2, popř. odst. 3 by byla v neprospěch stěžovatele, a proto bylo třeba, a to s ohledem na skutečnost, že soudem prvního stupně byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin uvedený v ustanovení §162 odst. 1 tr. zák., aplikovat §250 odst. 1 tr. zák., protože jde o trestný čin s mírnější sankcí (srov. str. 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Rozhodnutí soudu druhé stolice nelze pokládat za pravomocné rozhodnutí "v jednom stupni", jak předestřel stěžovatel, neboť jeho věc byla do té doby projednávána a rozhodována u Obvodního soudu pro Prahu 1; teprve z podnětu odvolání samotného stěžovatele byla nakonec meritorně rozhodnuta odvolacím soudem. Porušení zásady dvojinstančního řízení zde tudíž nelze spatřovat.
Ani námitce stěžovatele o odnětí zákonnému soudci v reakci na aplikaci zmíněného ustanovení §262 tr. ř. nelze přisvědčit. Touto námitkou se již ostatně zabýval sám dovolací soud (srov. str. 7 - 8 napadeného usnesení), a to i ve světle nosné judikatury Ústavního soudu vztahující se k oprávnění odvolacího soudu nařídit, aby věc projednal a rozhodl jiný senát téhož soudu popřípadě jiný soud téhož stupně v obvodu soudu odvolacího, a proto se jí zde netřeba dále věnovat, neboť dovolací soud se této otázce věnuje dosti podrobně (včetně svého dřívějšího kasačního rozhodnutí v dané trestní věci).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že si je vědom účinků, které má rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb. o amnestii ze dne 1. ledna 2013 na akty napadené ústavní stížností. Stěžovatele však k doložení této skutečnosti příslušným rozhodnutím soudu nevyzýval, jelikož vyšel z předpokladu, že stěžovatel na projednání a rozhodnutí o ústavní stížností dotčených soudních aktech setrval, když v tomto směru vůči Ústavnímu soudu neučinil dosud žádný úkon.
Ve světle řečeného tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu