ECLI:CZ:US:2013:2.US.131.11.1
sp. zn. II. ÚS 131/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti Jerewan s. r. o., sídlem v Brně, Klácelova 1a, zastoupené Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Obilní trh 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2010 ve věci sp. zn. 14 Cmo 82/2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2010 ve věci sp. zn. 43 Cm 189/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 90 Ústavy.
Shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci potvrdil ústavní stížností taktéž napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 235 068,- Kč s příslušenstvím.
V předmětném řízení představovala žalovaná částka hodnotu stěžovatelkou neproplacených faktur, vystavených jí žalobkyní z titulu smlouvy o dílo, jejímž předmětem byly v ní specifikované potisky. Stěžovatelka se v řízení naproti tomu postavila na stanovisko, že v dané věci nedošlo k řádnému sjednání ceny díla, a proto nedošlo ani ke vzniku smlouvy o dílo. Toto stanovisko zastávala (a zastává) stěžovatelka proto, že její zmocněnec Radovan Noveský překročil dle názoru stěžovatelky rozsah svého zmocnění, přičemž žalobkyně o tomto překročení zmocnění prokazatelně věděla, o čemž svědčí skutečnost, že zmocněnec v rozporu se zájmy stěžovatelky navrhoval vyšší cenu, než byla obsažena v původním návrhu žalobkyně. K ujednání o ceně díla tedy zjevně nedošlo, a nedošlo tak ve smyslu ustanovení §15 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §39 občanského zákoníku ani k uzavření smlouvy o dílo, na jejímž základě by stěžovatelka měla platit žalovanou částku.
Přestože stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala skutečnosti uvedené v předchozím odstavci, obecné soudy se s těmito námitkami uspokojivým způsobem nevypořádaly. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že dokazování provedené před obecnými soudy nedostálo kritériím traktovaným judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka poukazuje navíc na to, že neměla v rámci odvolacího řízení možnost seznámit se s vyjádřením žalobkyně k jejímu odvolání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje rovněž závěr obecných soudů, že k ujednání o ceně došlo na základě obchodní zvyklosti, neboť taková obchodní zvyklost by byla v rozporu s kogentním ustanovením §536 odst. 3 obchodního zákoníku. Obecné soudy se přitom rovněž nevypořádaly s námitkou stěžovatelky, že by žalobkyně mohla požadovat vydání bezdůvodného obohacení, ani s její námitkou, že jednání žalobkyně odporuje zásadě poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení §265 obchodního zákoníku (v této souvislosti odkazuje stěžovatelka na konstantní judikaturu, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1148/99).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v rozporu s provedeným dokazováním nedospěly k závěru, že smlouva o dílo, uzavřená mezi žalobkyní a stěžovatelkou, je neplatná pro absenci platného ujednání o ceně díla, respektive pro překročení zmocnění stěžovatelčina zmocněnce, jenž - bez vědomí stěžovatelky - navýšil cenu díla o provizi, již si dohodl se žalobkyní.
Z hlediska námitek artikulovaných stěžovatelkou v ústavní stížnosti by posuzovaná ústavní stížnost mohla být prizmatem rozhodných kritérií ovládajících řízení o ústavní stížnosti důvodná pouze tehdy, pokud by Ústavní soud shledal extrémní nesoulad mezi v řízení provedenými důkazy a na nich založenými skutkovými zjištěními, respektive extrémní nesoulad mezi těmito skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry právními.
Naznačený exces však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z odůvodnění napadených rozsudků soudů obou instancí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy dospěly k závěru, že předmětná smlouva o dílo platné ujednání o ceně ve smyslu ustanovení §536 odst. 3 obchodního zákoníku obsahovala (námitky stěžovatelky zpochybňující danou obchodní zvyklost nejsou v tomto světle relevantní). Na základě provedeného dokazování potom obecné soudy ústavně konformním způsobem dospěly k závěru, že stěžovatelčin zmocněnec své zmocnění nepřekročil, neboť k předmětné kontraktaci zjevně oprávnění měl (Radovan Noveský jednal s vědomím a souhlasem stěžovatelky - srov. str. 5 napadeného rozsudku krajského soudu). Pro úplnost je možno uvést, že pokud stěžovatelka dovozuje neplatnost ujednání o ceně z tvrzeného překročení zmocnění zmocněncem, postačí odkázat na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 10. 2005 ve věci sp. zn. 29 Odo 914/2004, dle kterých překročení zmocnění ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 občanského zákoníku neplatnost právního úkonu nezpůsobuje. V této souvislosti je potom třeba konstatovat, že v řízení nebylo ani prokázáno, že by žalobkyně o - případném - překročení zmocnění věděla, respektive vědět měla.
Relevantní proto nemůže být ani stěžovatelčina námitka, že jednání žalobkyně odporuje zásadě poctivého obchodního styku, neboť problematického jednání - navyšování ceny díla - se případně dopouštěl subjekt od žalobkyně odlišný, přičemž žalobkyni z této skutečnosti žádný přímý finanční benefit neplynul. Je současně namístě připomenout, že zásada poctivého obchodního styku (na rozdíl od dobrých mravů) představuje korektiv toliko výkonu práva, nikoliv případný důvod neplatnosti právního úkonu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 542/2010). Tento korektiv je navíc nutno chápat jako výjimečný instrument, tedy je třeba jej vnímat jako ultima ratio (srov. Lokajíček, Jan: Zásady poctivého obchodního styku, in: Právní rozhledy 1/2013, s. 16 a násl.).
Případným není potom ani stěžovatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1148/99, neboť jeho závěry do projednávané věci nikterak, a to ani nepřímo, nedopadají. Nadto je vhodné poznamenat, že možnost dovolávat se porušení dobrých mravů - a nikoliv porušení poctivého obchodního styku - není v obchodněprávních vztazích jednoznačně přijímána (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Cdo 2383/2010).
Pokud konečně stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že neměla možnost se seznámit se stanoviskem žalobkyně k jejímu odvolání, není z této její námitky zřejmé, čím přesně mělo být stěžovatelčino právo efektivně zasaženo. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že z odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že obsah vyjádření žalobkyně neměl žádný vliv na rozhodnutí odvolacího soudu; opak ostatně stěžovatelka ani netvrdí. Stěžovatelčino právo na spravedlivý proces tudíž tímto postupem odvolacího soudu zasaženo být nemohlo.
Jakkoli mohla stěžovatelka vnímat úkorně postup svého zmocněnce, představující primární základ sporu se žalobkyní, odmítnutí zaplacení faktur vystavených na zboží, jež stěžovatelka přebrala, se objektivně nejeví postupem, jemuž by bylo možno poskytnout právní ochranu; postup žalobkyně se naproti tomu jeví jako zcela adekvátní.
Nadto je třeba zdůraznit, že ani prizmatem principu ekvity, jenž taktéž představuje relevantní kritériem důvodnosti ústavní stížnosti, by nebylo možno shledat ústavní stížnost důvodnou, neboť případné zamítnutí předmětné žaloby by se v daném kontextu muselo jevit jako zjevně nespravedlivé.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích obecné soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu