ECLI:CZ:US:2013:2.US.1322.13.1
sp. zn. II. ÚS 1322/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti obchodní společnosti CONCORD play, s.r.o., IČ: 480 24 414, se sídlem Toužimská 588/70, Praha 9, zastoupené Petrem Plockem, advokátem v Praze, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013, č. j. 25 Co 237/2012-144, a ze dne 18. 10. 2012, č. j. 25 Co 237/2012-108, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2012, č. j. 10 C 405/2009-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Dovozuje, že soudy nepostupovaly v souladu s čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a že porušily její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 4 nyní napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě stěžovatelky, jíž se domáhala po Městské části Praha 4 a České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 10.011.622,70 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Městské části Praha 4 při povolování výherních hracích přístrojů v provozovně stěžovatelky. Řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Městské části obvodní soud přiznal vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení ve výši 238.820 Kč, České republice - Ministerstvu financí toto právo nepřiznal, a konečně nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení soudního poplatku ze žaloby. Městský soud usnesením 18. 10. 2012, č. j. 25 Co 237/2012-108, k odvolání České republiky - Ministerstva financí změnil nákladový výrok a přiznal jí za prvoinstanční řízení vůči stěžovatelce nárok na 285.864 Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi těmito účastníky. Dospěl k závěru, že náklady úřadu za právní zastoupení advokátem nebyly neúčelné, neboť úřad sice disponuje právníky se znalostí a zkušeností z oboru správního práva hmotného a správního řízení, ovšem nikoliv občanského soudního řízení, kde je žádoucí účast kvalifikovaného a zkušeného zástupce. Zastoupení úřadu zde bylo namístě, žádné důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. soud neshledal. Posledním napadeným usnesením - ze dne 18. 2. 2013, č. j. 25 Co 237/2012-144 - Městský soud v Praze na základě odvolání stěžovatelky výše uvedené rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (stěžovatelkou a Městskou částí Praha 4) a změnil výrok o soudním poplatku ze žaloby, který přikázal vrátit stěžovatelce. V odůvodnění uvedl, že řízení bylo zastaveno na základě procesního úkonu stěžovatelky, tedy z jejího rozhodnutí, nikoliv proto, že by některý ze žalovaných plnil podle žaloby. Z procesního hlediska - jiné ani nešlo uplatnit, když meritorně nebylo o žalobě rozhodováno - tak bylo řízení zastaveno zaviněním stěžovatelky, o náhradě nákladů tak bylo správně rozhodnuto dle §146 odst. 2 o. s. ř. Ani v tomto případě odvolací soud neshledal existenci důvodů pro aplikaci §150 o. s. ř. a nedovodil, že by náklady Městské části Praha 4 vynaložené na právní zastoupení advokátem byly neúčelné, nehospodárné nebo nedůvodné, neboť i tento účastník disponuje právníky se znalostí a zkušeností z oboru správního práva hmotného a správního řízení, ovšem nikoliv občanského soudního řízení, kde je žádoucí účast kvalifikovaného a zkušeného zástupce. Odhlédnout nešlo ani od výše částky, která byla žalobou uplatněna.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti formuluje námitky proti jednotlivým napadeným usnesením. Všem společně vytýká, že nesprávně hodnotily okolnosti pro přiznání nákladů řízení žalovaným a přiznali je ve výši neúměrné průběhu sporu a aktivitě jejich zástupců. Pro stěžovatelky má uložená povinnost likvidační charakter. Polemizuje se závěrem o účelnosti vynaložených nákladů. Podle ní se případ týkal problematiky přímo související s oblastí spravovanou Českou republikou - Ministerstvem financí a nešlo o problematiku specializovanou, dosud neřešenou, s mezinárodním prvkem a podobně. Disponuje mnoha právníky a je absurdní, aby neměl žádný z nich znalosti o občanském soudním řízení. Žalovaná Městská část Praha 4 je zase městskou částí statutárního města, u níž lze předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby si dokázala kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí bez pomoci najatého advokáta. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3246/09 a sp. zn. II. ÚS 2396/09, které její argumentaci podporují, a je přesvědčena, že došlo ke zneužití práva na zastoupení advokátem. Dále namítá, že se nemohla řádně vyjádřit ke všem skutečnostem tvrzeným ostatními účastníky řízení a nabídnout k nim důkazy. Dává to do souvislosti s tím, že o odvolání žalované České republiky - Ministerstva financí rozhodl soud samostatným usnesením dříve, než rozhodl o stěžovatelčině odvolání; nemohla se proto k odvolací argumentaci vyjadřovat během celé doby až do rozhodnutí o svém odvolání. Městský soud takto postupoval nestandardně a nehospodárně. Usnesení z č. l. 144 pak stěžovatelka vytýká, že jej městský soud vydal bez nařízení ústního jednání, ačkoliv na tom trvala.
Po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisového materiálu, který si vyžádal od obvodního soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je třeba odmítnout.
V souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se zabýval splněním formálních předpokladů věcného přezkumu napadených rozhodnutí, s akcentem na podmínku přípustnosti a zachování lhůty k podání ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Přitom ustanovení zákona o délce lhůty k podání stížnosti je kogentní povahy, a Ústavní soud tedy nemůže tuto lhůtu prominout ani prodloužit (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/96). Z "Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky", obsaženého ve spise obvodního soudu, vyplývá, že advokátu stěžovatelky bylo nyní napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, č. j. 25 Co 237/2012-108 (rozhodnutí o odvolání České republiky-Ministerstva financí) doručeno dne 31. 10. 2012. Z podacího razítka uvedeného na obálce pak vyplývá, že nyní posuzovaný návrh byl podán k poštovní přepravě dne 24. 4. 2013; stížnostní lhůta tak zcela evidentně zachována nebyla. Současně je vhodné konstatovat, že z evidence k Ústavnímu soudu napadlých a vyřízených ústavních stížností vyplývá, že předmětné rozhodnutí Městského soudu v Praze (č. j. 25 Co 237/2012-108), ve spojení s prvoinstančním rozhodnutím stěžovatelka již jednou u Ústavního soudu napadla. Věc byla vyřizována pod sp. zn. I. ÚS 4585/12 a řízení bylo ukončeno usnesením ze dne 14. 1. 2013, kterým byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný mimo jiné tehdy, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. Jak uvedeno, věc sp. zn. I. ÚS 4585/12 byla rozhodnuta usnesením, kterýžto typ rozhodnutí překážku rei iudicatae nezakládá. Nicméně i nový návrh musí splňovat všechny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně zachování stížnostní lhůty. S ohledem na uvedené již není třeba se zabývat tím, že usnesení odvolacího soudu z č. l. 108 stěžovatelka napadla i žalobou pro zmatečnost (ačkoliv podle ustanovení §230 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není žaloba pro zmatečnost přípustná jen proti výrokům rozhodnutí o nákladech řízení, což je právě případ předmětného usnesení). Závěr o zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti to nemůže ovlivnit.
Pokud jde o druhé z napadených rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení ze dne 18. 2. 2013, č. j. 25 Co 237/2012-144), z postoupeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že jej stěžovatelka napadla dovoláním. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky se rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V projednávané věci stěžovatelka využila možnosti podat proti předmětnému rozhodnutí městského soudu napadenému touto ústavní stížností dovolání a zmateční žalobu. O dovolání Nejvyšší soud rozhodl (usnesením č. j. 30 Cdo 1705/2013-177) dříve, než Ústavní soud zjistil a ověřil, že bylo podáno; odmítl jej pro absenci náležitostí vyžadovaných o. s. ř. (stěžovatelka nevymezila rozsah, v jakém odvolací rozhodnutí napadá, neuvedla, o co opírá přípustnost dovolání a nevymezila řádně dovolací důvod). Podané dovolání jako důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti tím odpadl.
Ústavní stížnost proti předmětnému usnesení odvolacího soudu z č. l. 144 (ve spojení s napadeným nákladovým výrokem soudu prvoinstančního) je přesto zjevně neopodstatněná.
Již mnohokráte Ústavní soud zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
Nejprve k otázce nákladů řízení vzniklých zastoupením žalovaných. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatuje, že tato problematika může být předmětem ústavní ochrany jen za splnění výjimečných podmínek, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení (zejména, jde-li o vysokou částku), nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Přitom obecně platí, že odměna za zastupování advokátem je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelně vynaloženému uplatňování nebo bránění práva (Bureš, J., Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, str. 978). Tento závěr obecně uznávaný soudní praxí i doktrínou má oporu v ústavně zakotveném právu na právní pomoc vyplývajícím ze čl. 37 odst. 2 Listiny. Z principu rovnosti účastníků v občanském soudním řízení vyplývá, že nechat se zastoupit advokátem může každý z nich, tedy i veřejnoprávní korporace disponující právníky v zaměstnaneckém či služebním poměru. Nelze proto bez dalšího dovozovat, že v takovém případě nemá nárok na náhradu nákladů řízení z toho důvodu, že by se jednalo o neúčelně vynaložené náklady.
Ústavní soud již ve své judikatuře - např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65) - vyslovil názor, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak zpravidla není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (§142 odst. 1 o. s. ř.). Na druhé straně, jako např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) zdůraznil, že východiska uvedená v nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 nelze vnímat absolutně a mechanicky. Při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Za takové situace však obecné soudy stíhá povinnost svůj závěr o účelnosti nákladů vynaložených státem na zastoupení advokátem řádně odůvodnit, tj. uvést, jaké okolnosti věci výjimečné prolomení Ústavním soudem postulovaného pravidla odůvodňují. V případě přezkoumávaného rozhodnutí jde navíc o náklady vzniklé zastoupením městské části, u níž lze argumentu existence potřebného vybavení a finančního i personálního zajištění použít jen přiměřeně, neboť v možnostech jednotlivých veřejnoprávních korporací mohou být značné rozdíly.
V posuzovaném případě městský soud důvody přiznání nákladů řízení vysvětlil. Je zřejmé, že zvažoval možnosti žalované městské části jednat v řízení prostřednictvím svých zaměstnanců ve vazbě na nároky stěžovatelkou vyvolaného řízení a že zohlednil značnou výši předmětu sporu. Současně se vypořádal s judikaturou týkající se odměny advokáta, kterou stěžovatelka uváděla na podporu své argumentace. Své povinnosti tak z pohledu Ústavního soudu dostál.
Oproti tvrzení stěžovatelky se odůvodnění vypořádává i s otázkou viny na zastavení řízení. Se závěrem, že vzala-li stěžovatelka žalobu zpět nikoliv pro chování žalovaných, kteří by po jejím podání plnili, ale jen na základě svého rozhodnutí, zastavení řízení zavinila, nelze než souhlasit. Tyto důsledky měla pečlivěji vážit před vyvoláním sporu. Povinnost k náhradě zaviněných nákladů řízení plní funkci též preventivní a sankční. Přístup k soudnímu řízení bez nutnosti jakýchkoliv výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání, zbytečného či svévolného souzení. Proti takovým případům by měla právní úprava nákladů řízení působit preventivně. Účastník řízení, který zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které takto vzniknou (Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Linde Praha, 2008. str. 331).
Konečně ke kasaci napadených rozhodnutí nemohly vést ani výhrady vůči procesnímu postupu odvolacího soudu. Stěžovatelka přehlíží, že rozhodnout bez nařízení jednání v daném případě mohl městský soud na základě ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., podle něho není jednání k projednání odvolání třeba nařizovat, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení. Ve svých právech nemohla být zkrácena ani tím, že o jejím odvolání a odvolání jedné ze žalovaných bylo rozhodnuto samostatnými usneseními. Procesní předpis takový postup nevylučuje a právo vyjadřovat se k tvrzením protistrany a nabízet k nim důkazy nebylo dotčeno, jelikož ze spisu vyplývá, že předmětné odvolání České republiky - Ministerstva financí bylo stěžovatelce postoupeno k případnému vyjádření, což nevyužila.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh dílem opožděně podaný a dílem zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 1 písm. b), resp. odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu