ECLI:CZ:US:2013:2.US.1337.12.1
sp. zn. II. ÚS 1337/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti Blue Style s. r. o., se sídlem Jindřišská 873/27, Praha 1, IČ: 25609688, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Na Hřebenech II. 1718/8, Praha 4, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 27/2011-138 ze dne 12. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím byla zcela zásadně dotčena na svých ústavně zaručených právech, a to právu na spravedlivý proces garantovaném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právu vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadenému rozhodnutí předcházelo vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 26/2009-72 ze dne 23. 10. 2009, jímž byla stěžovatelce ve výroku I. uložena povinnost zaplatit žalobcům Dagmar Zákoucké a Bohuslavu Zákouckému (dále jen "vedlejší účastníci") částku 12 100 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. byla žaloba co do částky 10 407 Kč s příslušenstvím zamítnuta a ve výroku III. byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení ve výši 6 902 Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 26/2009-123 ze dne 4. 2. 2011 byl rozsudek téhož soudu poté doplněn o výrok IV. a V. ukládající účastníkům řízení náhradu nákladů státu.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Co 27/2011-138 ze dne 12. 10. 2011 ve výroku I. změnil rozhodnutí nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu vedlejších účastníků zamítl ještě co do částky 4 000 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry Obvodního soudu pro Prahu 1, podle nichž stěžovatelka porušila své závazky vyplývající z cestovní smlouvy č. 431178, uzavřené mezi stěžovatelkou coby cestovní kanceláří a vedlejšími účastníky coby zákazníky dne 1. 8. 2008, jejímž předmětem byl zájezd pro dvě dospělé osoby a jedno dítě do Tuniska, konkrétně byly obecnými soudy zjištěny nedostatky ubytování poskytnutého vedlejším účastníkům, které zcela narušily průběh jejich dovolené. Vedlejší účastníci se tak důvodně domáhali přiměřené slevy z ceny zájezdu, ovšem částka stanovená soudem prvního stupně neodpovídala podle odvolacího soudu všem zákonným kritériím, které bylo třeba posoudit. S ohledem na okolnosti případu se odvolacímu soudu jevila jako přiměřená sleva odpovídající jedné třetině ceny zájezdu, což se odrazilo ve znění meritorního výroku jeho rozhodnutí.
Ve výroku II. rozsudku ze dne 12. 10. 2011 Městský soud v Praze dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 20 099 Kč a před odvolacím soudem částku 16 219 Kč, ve výroku III. pak uložil účastníkům řízení povinnost uhradit státu náhradu nákladů řízení ve výši 2 975 Kč (vedlejší účastníci) a 1 275 Kč (stěžovatelka). Při rozhodování o nákladech řízení Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." či "občanský soudní řád"), neboť výše slevy z ceny zájezdu závisela na úvaze soudu. Vedlejším účastníkům však přiznal náhradu nákladů řízení toliko z přisouzené částky 8 100 Kč, a to v obou stupních řízení před obecnými soudy. O náhradě nákladů státu rozhodl soud podle poměru úspěchu účastníků řízení ve věci.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje do nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu, jmenovitě výroku II., s tím, že podle mínění stěžovatelky soud nesprávně aplikoval ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. a jeho závěry nekorespondují s průběhem celého řízení a obsahem spisu, kdy i přes převážný úspěch ve věci jí byla uložena povinnost uhradit vedlejším účastníkům náhradu nákladů obou řízení. Stěžovatelka poukázala na žalobu znějící původně na částku 37 707 Kč, která byla následně ze strany vedlejších účastníků vzata zpět do výše 15 200 Kč a zamítnuta v částce 14 407 Kč. Vyhověno bylo žalobě pouze co do částky 8 100 Kč, přičemž o úspěch vedlejších účastníků se jednalo pouze ve výši cca 21 %, ze 79 %, tedy ve výrazně převážné části, byla úspěšná stěžovatelka. Co do částky 15 200 Kč se navíc nejednalo o jakoukoli úvahu soudu, ale výlučně o návrh vedlejších účastníků. Městský soud v Praze podle stěžovatelky rovněž pochybil, konstatoval-li plný úspěch vedlejších účastníků v odvolacím řízení, přestože ve skutečnosti úspěchu v odvolacím řízení dosáhla stěžovatelka, a uvedl-li v rozporu se svým vlastním rozhodnutím, že se vedlejší účastníci výslovně vzdali práva na náhradu nákladů. Stěžovatelka odvolacímu soudu dále vytkla, že nezkoumal účelovost ani oprávněnost nákladů požadovaných vedlejšími účastníky, ani se nezabýval spravedlivým určením jejich výše, aby tato odpovídala skutečné práci v jejich souvislosti vynaložené. S odvoláním na uvedené skutečnosti stěžovatelka v závěru prohlásila postup odvolacího soudu za extrémně vybočující z principů spravedlnosti, jež vedl k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a ke zmenšení jejího majetku.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole, nebo v případě, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud vztáhl shora uvedená měřítka na napadené rozhodnutí, přičemž neshledal nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelkou namítaných základních práv.
Podle relevantního ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle §142 odst. 3 o. s. ř. platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Pokud jde o vzájemný vztah §142 odst. 2 a 3 o. s. ř., ze znění těchto ustanovení vyplývá, že soud aplikuje zásadu podle odst. 2 a k aplikaci odst. 3 může přistoupit, jsou-li naplněny určité podmínky.
Východisko pro posouzení opodstatněnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje proto problematika stanovení úspěchu ve věci. Kritéria posuzování úspěšnosti nejsou v občanském soudním řádu upravena, a jsou tak ponechána rozhodovací činnosti soudů, případně právní teorii. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně judikoval, že otázku úspěšnosti je třeba posuzovat nikoliv mechanicky dle znění výroku (event. výroků) ve věci samé, ale s přihlédnutím ke všem okolnostem majícím podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005, N 8/36 SbNU 75; nález sp. zn. I. ÚS 804/08 ze dne 7. 9. 2011, N 152/62 SbNU 333).
V projednávané věci je zjevné, že daným požadavkům Městský soud v Praze při posuzování povinnosti k úhradě nákladů řízení dle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. plně dostál, neboť vycházel z kontextu celého sporu a jeho povahy, ve kterém vedlejší účastníci měli, z hlediska materiální spravedlnosti, v zásadě plný úspěch. Jejich neúspěch se projevil toliko ve výši sporného plnění, které bylo závislé na úvaze soudu. Vedlejší účastníci přitom respektovali právní názor soudu, předestřený jim v průběhu přípravného jednání dne 11. 9. 2009, a v návaznosti na něj vzali částečně svou žalobu v částce 11 000 Kč zpět. Ke zpětvzetí žaloby co do částky 4 200 Kč vedlejší účastníci přistoupili po její úhradě ze strany stěžovatelky. Odvolací soud tedy nepochybil, když otázku nákladů řízení neposuzoval mechanicky, kdy by zjišťoval míru úspěšnosti s přihlédnutím k rozsahu rozdílu uplatněného nároku a nároku následně přiznaného, ale věcně posoudil, co je v dané věci hlavní a co doprovodné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1752/07 ze dne 13. 9. 2007). Částečnou nepřiměřenost výše vedlejšími účastníky požadovaného nároku Městský soud v Praze zohlednil při určení samotné výše přiznané náhrady nákladů řízení, kdy v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je namístě hradit náklady "potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva", vycházel toliko z částky 8 100 Kč, tedy z částky vedlejším účastníkům přisouzené (sleva z ceny zájezdu dosahovala celkově částky 12 300 Kč, odvolací soud však ve svém rozhodnutí zohlednil stěžovatelkou zaplacenou kompenzaci ve výši 4 200 Kč), což vedlo ke snížení uložených nákladů řízení, pro stěžovatelku nepochybně příznivější.
Popsaný způsob rozvržení náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý a naprosto přiměřený situaci, kdy základ nároku byl nesporně osvědčen na podkladě provedeného dokazování (porušení povinností vyplývajících z cestovní smlouvy) a úvaha obecných soudů byla zaměřena pouze na zjištění výše žalovaného nároku, kteroužto vedlejší účastníci neznali. Jinými slovy, právo vedlejších účastníků na náhradu nákladu řízení se odvíjelo od jejich meritorního úspěchu týkajícího se konstatování porušení cestovní smlouvy stěžovatelkou, nikoliv dále žalované náhrady z tohoto porušení se odvíjející, kterou stěžovatelka odmítala dobrovolně uhradit, resp. kompenzaci nabízela v nedostatečné výši, a její úhrady se tak museli vedlejší účastníci domáhat soudní cestou.
Pozornosti Ústavního soudu nicméně neunikla jistá "zmatečnost" odůvodnění nákladového výroku Městského soudu v Praze v části vztahující se k nákladům odvolacího řízení, jejichž přisouzení v rozporu se svým předchozím vyjádřením soud založil na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř., a v závěru bez jakékoli návaznosti na provedené vyčíslení náhrady nákladů náležející ve druhém stupni vedlejším účastníkům, uvedl "když žalobci, kteří měli v této části řízení plný úspěch, se náhrady nákladů řízení výslovně vzdali", přestože vedlejší účastníci tak dle obsahu spisu neučinili. V konkrétním případě však toto pochybení z ústavněprávního hlediska nepředstavovalo důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť kasace napadeného výroku rozsudku Městského soudu v Praze za účelem nápravy vytýkaného nedostatku by ke změně posouzení povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení nenapomohla. Odvolací soud dal hned v úvodu odůvodnění nákladového výroku výslovně najevo, že i u náhrady nákladů odvolacího řízení "důsledně vychází z ust. §142 odst. 3 o.s.ř." Vady odůvodnění, které následovaly po tomto prohlášení, lze proto zřejmě přičíst na vrub písařským chybám, či reziduu soudem použitého vzorového textu. Pro Ústavní soud zůstává rozhodující zjištění, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nevybočil z ústavně právního rámce, jak byl shora vymezen.
Ústavní soud neshledal dále důvodnou námitku stěžovatelky, jejímž prostřednictvím projevila nesouhlas s odvolacím soudem stanovenou výší nákladů vedlejších účastníků za odvolací řízení. Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v předmětné věci k závěru, že by postup odvolacího soudu při výpočtu nákladů odvolacího řízení vykazoval rysy protiústavnosti, spočívající například v libovůli soudního rozhodnutí. Městský soud v Praze rozhodl na základě v odůvodnění rozsudku uvedených ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a tento svůj postup rovněž odůvodnil.
Pokud stěžovatelka na podporu své ústavní stížnosti argumentuje názory, vyslovenými ve vybraných rozhodnutích Ústavního soudu, je nutno poznamenat, že skutková a právní situace v nynější věci je odlišná od stavu, z něhož vycházely stěžovatelkou zmiňovaná rozhodnutí. Z kontextu vytržené závěry Ústavního soudu nelze bez dalšího aplikovat na posuzovaný případ.
Lze tedy uzavřít, že závěry ve věci rozhodujícího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud je neshledal nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo vést k jeho zásahu. Ze skutečnosti, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, v daném případě právo na přiznání náhrady nákladů řízení. Jakoukoliv opodstatněnost pozbývá i tvrzení o porušení vlastnických práv stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu