ECLI:CZ:US:2013:2.US.1344.13.1
sp. zn. II. ÚS 1344/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Generali Pojišťovna, a. s., se sídlem Bělehradská 132, 120 84 Praha 2, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, se sídlem nám. Kinských 76/7, 150 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 122 EC 151/2011-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], jakož i k zásahu do práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě).
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 122 EC 151/2011-65, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.066 Kč s příslušenstvím z důvodu nezaplaceného pojistného za pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a odměně opatrovníka žalovaného. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobě není možné vyhovět, neboť žalobkyně neprokázala vznik platné pojistné smlouvy. Soud konstatoval, že podle §4 zákona č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění pozdějších předpisů, musí mít pojistná smlouva písemnou formu a musí obsahovat výši pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o běžné pojistné nebo jednorázové. Žalobkyní předloženou listinu vyhodnotil soud jako neurčitou, neboť z ní nebyly seznatelné základní údaje nutné k její identifikaci. Soud uzavřel, že předložená smlouva neobsahuje náležitosti stanovené zákonem a z toho důvodu ji posoudil jako neurčitou a neplatnou.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 spatřuje svévolnou aplikaci normy podústavního práva, přičemž jeho závěry považuje za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními. Soudu rovněž vytýká, že porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, že odůvodnění rozhodnutí je nepřesvědčivé a že bylo rozhodnuto v důsledku soudní libovůle. Z pohledu podústavního práva soudu vytýká, že vyšel z ustanovení jiného zákona, než kterého mělo být ve věci použito. V této souvislosti zdůrazňuje, že předmětný pojistný vztah se primárně řídí právní úpravou obsaženou v zákoně č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv zákonem o pojistné smlouvě, z něhož soud vycházel. Rovněž zpochybňuje hodnocení soudem provedeného důkazu - listiny označené jako pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Zde dovozuje, že se nejednalo o pouhý návrh smlouvy, nýbrž zcela evidentně o pojistnou smlouvu se všemi zákonem požadovanými náležitostmi. Podle stěžovatelky soud nerespektoval základní principy výkladu smluv a neřídil se při posuzování její platnosti jejím obsahem a vůlí stran. Závěrem poukazuje na to, že ze strany soudu se nejedná o ojedinělé rozhodnutí a soud se výše uvedených excesů dopouští soustavně.
4. Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba na úvod připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem podústavního práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
5. Posuzovaná ústavní stížnost v podstatě představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek dalšímu instančnímu přezkumu. Jak však bylo výše naznačeno, "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu.
6. Přestože lze chápat motivaci stěžovatelky na vyjasnění právního názoru na věc, když použití opravných prostředků není s ohledem na žalované částky možné, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že k provádění výkladu a sjednocování práva není z hlediska svých kompetencí v žádném případě povolán. Bez ohledu na to, zda soud aplikoval právní předpisy správně či nesprávně, tedy zda se měl při posuzování věci řídit zákonem o pojistném smlouvě nebo zákonem o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jedná se ze strany stěžovatelky o pouhou polemiku s podústavními předpisy, což samo o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti v žádném případě nezakládá.
7. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecný soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
8. Co se týče samotného hodnocení pojistné smlouvy, ani zde nenachází Ústavní soud prostor, který by mu umožnil zasáhnout do rozhodování obecného soudu. Hodnocení důkazů je věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by obecnému soudu bylo lze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil. Soud všechny potřebné důkazy provedl a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnil.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu