ECLI:CZ:US:2013:2.US.1372.12.1
sp. zn. II. ÚS 1372/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem Vinohradská 167, Praha 10, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 10, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 63/2011-109 ze dne 2. 2. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 264/2009-41 ze dne 10. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11, ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, v němž jí byla na základě řádně podaného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2000 vyměřena daňová ztráta, a ve kterém po zjištění, že daňová ztráta měla být vyšší než ta, která byla vykázána v řádném daňovém přiznání, podala za uvedené zdaňovací období dodatečné daňové přiznání. Správce daně vydal ve věci dodatečného daňového přiznání rozhodnutí o zastavení řízení, proti němuž se stěžovatelka odvolala. Její odvolání však bylo zamítnuto, proto se domáhala zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu žalobou podanou u Městského soudu v Praze. I tato žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, stejně tak i následná kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že se oba soudy ve svém rozhodnutí nevypořádaly s její argumentací vztahující se k výkladu §38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a k jejímu nároku na uplatnění daňové ztráty dodatečným daňovým přiznáním ze dne 25. 3. 2008, což však bylo správními orgány i soudem považováno za úkon učiněný po lhůtě k tomu stanovené. Poukazuje též na nesprávný závěr soudů, týkající se ustanovení §38r zákona o daních z příjmů (zákona č. 586/1992 Sb.), novelizovaného zákonem č. 261/2007 Sb., i jeho vztahu k podílovým fondům, a na nutnost takového výkladu citovaného ustanovení, který by nevybočoval z rozumného výkladu právního předpisu.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou naprosto shodné s námitkami již řešenými Ústavním soudem v rámci ústavních stížností stěžovatelky vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1373/12, sp. zn. I. ÚS 1374/12 a sp. zn. II. ÚS 1375/12, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit ani v nyní projednávané věci.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kasační stížnost stěžovatelky byla posouzena v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Nejvyšší správní soud se v rozsáhlém odůvodnění vypořádal se všemi námitkami uvedenými ve stížnosti, týkajícími se výkladu a aplikace dotčeného ustanovení §38r zákona o daních z příjmů, přičemž poukázal na svou judikaturu vztahující se k daňovému právu, na judikaturu Ústavního soudu i Vrchního soudu v Praze a na věcnou působnost §38r zákona o daních z příjmů, vyplývající z přechodných ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, a důvodně konstatoval správnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ten na základě zjištění, že stěžovatelka podala za zdaňovací období roku 2000 řádné daňové přiznání, k němuž dodatečné daňové přiznání s uplatněnou daňovou ztrátou snižující daňovou povinnost podala až v roce 2008, dospěl k závěru, že toto dodatečné daňové přiznání bylo podáno zjevně po lhůtě stanovené v §41 odst. 4 ve spojení s §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. S ohledem na shodné námitky, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti i v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu v dalším odkázat.
Ústavní soud, obdobně jako ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1373/12, sp. zn. I. ÚS 1374/12 a sp. zn. II. ÚS 1375/12, uzavírá, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Správní soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Použitá argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu