ECLI:CZ:US:2013:2.US.1375.13.1
sp. zn. II. ÚS 1375/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Dvořáka, zastoupeného Mgr. Lucií Voborníkovou, advokátkou se sídlem Židovská 31, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013 č. j. 28 Cdo 1270/2012-125, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2011 č. j. 17 Co 318/2010-103 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. března 2010 č. j. 22 C 146/2009-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 30. dubna 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovateli byla rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 25. dubna 2003 č. j. 4 C 885/2004-24 stanovena povinnost uhradit částku 84 401,98 Kč a náhradu nákladů řízení. Tuto svou povinnost stěžovatel ve stanovené lhůtě nesplnil a oprávněný se proto domáhal své pohledávky prostřednictvím návrhu na nařízení exekuce. Dne 8. listopadu 2004 vydal příslušný exekutor exekuční příkaz č. j. Ex 3061/04-6, na jehož základě byla pohledávka oprávněného včetně příslušenství a nákladů předcházejícího řízení dne 5. ledna 2005 vymožena stržením peněžních prostředků z účtu stěžovatele. V situaci, kdy zbývalo uhradit pouze náklady exekučního řízení, vydal exekutor dne 22. března 2007 druhý exekuční příkaz č. j. 103 Ex 03061/04-40, který se však týkal i již vymožené částky. V souvislosti s tímto postupem exekutora podal stěžovatel dne 17. března 2009 žalobu u okresního soudu, jíž se domáhal zaplacení částky 242 500 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení od 21. července 2008 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora. Ke vzniku škody mělo dojít, když na základě tvrzeného pochybení exekutora byly na účtu stěžovatele blokovány finanční prostředky, jež nebyly předmětem exekuce, a které stěžovatel potřeboval použít k úhradě dluhu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 30. března 2005 mezi stěžovatelem a Lubošem Švambergem, dle níž měl stěžovatel dluh jednorázově splatit 30. března 2007, což bylo zajištěno smluvní pokutou ve výši 10 % z dlužné částky za každý započatý týden stěžovatelova prodlení. Exekutorem způsobenou blokací finančních prostředků na jeho účtu mělo pak dojít k prodlení v délce deseti týdnů a tedy povinnosti zaplatit pokutu ve výši 240 000 Kč. Okresní soud neshledal v postupu exekutora porušení zákona a nadto konstatoval, že sjednaná smluvní pokuta odporuje dobrým mravů a je tedy absolutně neplatná, pročež stěžovatelovu žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Na základě stěžovatelem podaného odvolání sice odvolací soud označil postup exekutora za protizákonný, nicméně s ohledem na to, že se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu ohledně neplatnosti ujednání o sjednané smluvní pokutě, potvrdil napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné. Nejvyšší soud následně odmítl napadeným usnesením stěžovatelem podané dovolání jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně uvádí, že rozhodnutí obou soudů bylo založeno na domněnkách a pravděpodobnostech, tedy na tvrzeních, jež neměla oporu v provedených důkazech a spisovém materiálu. Stěžovatel shledává, že nalézací soud pochybil, když nežádal o vysvětlení skutečností, které dle soudu působily nevěrohodně, a to přesto, že stěžovatel taková vysvětlení mohl poskytnout. Dále je oběma soudům vytýkáno, že nedostatečně zkoumaly úřední postup exekutora a namísto toho se zabývaly osobou stěžovatele, čímž pochybení exekutora bylo postaveno nad práva stěžovatele. Konečně stěžovatel polemizuje se závěry obou soudů stran rozporu sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti takového ujednání. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na skutečnost, že mezi stranami předmětné smlouvy nebyl sjednán žádný úrok a sjednání pokuty v této výši bylo oprávněným požadavkem věřitele na zajištění jeho finančních prostředků. Otázka oprávněné výše smluvní pokuty je navíc dlouhodobě sporná i v odborné veřejnosti. Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro stěžovatelovy argumentace představuje námitka, že obecné soudy nesprávně posoudily podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným postupem exekutora. K tomu Ústavní soud připomíná, že obecně uznávanými podmínkami jakékoliv odpovědnosti za způsobenou škodu jsou vznik škody, porušení právní povinnosti a příčinná souvislost mezi prvními dvěma podmínkami. Nenaplnění jakékoliv z uvedených podmínek zásadně znamená nedůvodnost uplatněného nároku na náhradu škody. Je pak výhradní doménou obecného soudu, posuzujícího odpovědnostní nárok, jakým systémem či v jakém pořadí posoudí naplnění výše uvedených podmínek. Pokud obecné soudy ve stěžovatelově případě např. přistoupily před složitým hodnocením zákonnosti jednání příslušného exekutora nejprve k posouzení samotného vzniku tvrzené škody, či posouzení příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a potenciálně nezákonným postupem exekutora, nelze takovému postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
7. Ústavní soud tedy posoudil, zda obecné soudy zamítly žalobu po řádném vypořádání alespoň jedné z výše uvedených podmínek, čímž by byla dána neopodstatněnost stěžovatelova nároku a kasační zásah Ústavního soudu by poté postrádal smysl. V tomto směru se Ústavní soud ztotožnil se závěry zejména krajského soudu stran nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním exekutora z důvodu absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v rámci smlouvy o půjčce uzavřené mezi stěžovatelem a Lubošem Švambergem z důvodu jeho rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud připomíná svou vlastní judikaturu, podle níž aplikace korektivu dobrých mravů je pole pro úvahu obecných soudů [usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. února 1998 (U 14/10 SbNU 383)]. Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu, neboť neplní funkci další přezkumné soudní instance, ale je výlučně ochráncem ústavnosti. Ústavněprávní přezkum aplikace tohoto korektivu není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu, coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione, přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 151/08 ze dne 11. 9. 2008 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1732/08 ze dne 4. 12. 2008). V daném případě se pak Ústavní soud musí ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, že posouzení souladu předmětné smluvní pokuty s dobrými mravy plně odpovídá dlouhodobé judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou je pak možné pro podrobnosti odkázat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006 sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 27. července 2006 sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 10. dubna 2001 sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Nelze se tedy ztotožnit se závěrem, že rozhodnutí soudů byla svévolná a porušila stěžovatelovo legitimní očekávání. Proto lze uzavřít, že soudy řádně a v ústavou daných mezích posoudily podmínku příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a tvrzeným protiprávním jednáním, a proto jejich rozhodnutí o podstatě stěžovatelova nároku plně obstojí.
8. Za svévolný pak nelze označit rovněž závěr o stěžovatelových schopnostech obstarat zbytek dluhu vzniklého na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi stěžovatelem a Lubošem Švambergem jiným způsobem, stejně jako posouzení pravděpodobnosti, že by věřitel odmítl přijmout plnění ve výši alespoň 210 000 Kč. Takový závěr soudů zcela zjevně vyplýval ze stěžovatelových majetkových poměrů a možností využití pro stěžovatele výhodnějších variant úhrady předmětného dluhu. Tento závěr je tudíž zcela racionální a tedy z ústavněprávního hlediska přijatelný.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu