ECLI:CZ:US:2013:2.US.1410.13.1
sp. zn. II. ÚS 1410/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Theise, zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 12, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012 č. j. 30 Cdo 2339/2012-329, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010 č. j. 1 Co 149/2010-293 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2010 č. j. 34 C 70/2005-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k zásahu do práva na poskytnutí právní pomoci v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. března 2010 č. j. 34 C 70/2005-260, ve výroku I, zamítl žalobu na obnovu řízení ve věci žaloby stěžovatele na ochranu osobnosti, výrokem II nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků, výrokem III žalobci neustanovil právního zástupce a výrokem IV rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2010 č. j. 1 Co 149/2010-293 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výrok I zní tak, že se zamítá žaloba na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 70/2005 a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě na obnovu řízení nelze vyhovět, neboť usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2009 č. j. 1 Co 259/2009-226, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2009 č. j. 34 C 70/2005-222, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce ze dne 3. května 2009, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007 č. j. 1 Co 261/2007-173, je procesním rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení. Nejde tedy o rozhodnutí podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které by umožňovalo povolení obnovy řízení. Za nadbytečné označil odvolací soud závěry soudu prvního stupně o opožděnosti takové žaloby, které učinil pro případ, že by žalobou na obnovu řízení bylo napadeno pravomocné rozhodnutí ve věci, když takového rozhodnutí nebylo žalobou na obnovu řízení napadeno. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v otázce nepřiznání osvobození od soudních poplatků a neustanovení právního zástupce, neboť ze strany žalobce šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (§138 odst. 1 o. s. ř.).
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012 č. j. 30 Cdo 2339/2012-329 odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud konstatoval, že otázku, zda jsou naplněny předpoklady úspěšnosti žaloby na obnovu řízení, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004 sp. zn. 26 Cdo 333/2008).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům v prvé řadě vytýká, že jeho návrh na obnovu řízení neměly posuzovat formalisticky, jako návrh směřující proti rozhodnutí procesní povahy (usnesení o odmítnutí dovolání), nýbrž podle jeho obsahu jako podání směřující proti meritornímu rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007 sp. zn. 1 Co 259/2009). Dále namítá nedostatečné zdůvodnění rozhodnutí obecnými soudy. Tím mu bylo upřeno právo účinně se bránit proti zásahu do jeho osobnostních práv, které prokazatelně utrpěl. Stěžovatel současně namítá nesprávný postup soudce v otázce ustanovení právního zástupce z řad advokátů, neboť sám nebyl schopen upravit podání tak, aby splňovalo potřebné náležitosti.
6. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, které jeho návrh na obnovu řízení zamítly s tím, že nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nýbrž se týká pouze rozhodnutí procesního. Zároveň obecným soudům vytýká, že mu neustanovily advokáta k hájení jeho zájmů. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných z pohledu podústavního práva a v tomto ohledu je přehodnocovat. V dané věci obecné soudy konstatovaly, že žaloba na obnovu řízení, pokud nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, není přípustná (srov. §228 odst. 1 o. s. ř.). Takový závěr není v rozporu s procesními předpisy a nelze mít proti němu výhrady ani z ústavněprávního hlediska.
8. Stěžovatel dále namítal formalistický přístup soudů k jeho podání (návrhu na obnovu řízení). Jak se podává z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy při posouzení věci vycházely nejen z formálního označení rozhodnutí, u něhož se stěžovatel povolení obnovení řízení domáhal, nýbrž z celého obsahu podání stěžovatele (srov. část odůvodnění soudu prvního stupně a na něj navazující odůvodnění odvolacího soudu zabývající se úvahami o tom, zda stěžovatel napadl i meritorní rozhodnutí). Jestliže nyní stěžovatel předkládá vlastní interpretaci svého podání, jedná se o jeho vlastní (nesouhlasný) pohled na věc, který nemá na opodstatněnost ústavní stížnosti žádný vliv. Na tom nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel jako právní laik nebyl schopen návrh na obnovu řízení odborně sestavit. Obecné soudy návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů zamítly, neboť dospěly k závěru, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., přičemž je třeba v této souvislosti zohlednit skutečnost, že by soudy jeho návrh na obnovu řízení zamítly, nejen z důvodu, že se týkal procesního rozhodnutí, nýbrž i pokud by směřoval proti rozhodnutí meritornímu, a to z důvodu jeho opožděnosti.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu