ECLI:CZ:US:2013:2.US.1419.13.1
sp. zn. II. ÚS 1419/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Vojtěcha Jíry, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem sídlem Jakubská 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012 č. j. 39 Co 277/2012-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. února 2012 č. j. 11 C 112/2010-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. května 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem pro uznání ze dne 23. února 2012 č. j. 11 C 112/2010-50 Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) povinnost zaplatit žalobci částku 45 900,-Kč (výrok pod bodem I.), výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 15 670,- Kč, výrokem pod bodem III. mu uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu ve výši 1 000,- Kč a výrokem pod bodem IV. uložil žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu ve výši 1 800,- Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2012 č. j. 39 Co 277/2012-84 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I. o věci samé potvrdil, ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení změnil prvostupňový rozsudek jen tak, že jejich výše činí 15 710,- Kč, jinak městský soud rozsudek rovněž potvrdil. Ve výrocích pod body III. a IV. o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku 1 840,- Kč. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 526,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel trvá na svém tvrzení, že vyjádření k žalobě podal v zákonné lhůtě a to doplnil písemným podáním originálu tohoto podání. Nedostatečné vylíčení okolností věci v předmětné žalobě spatřuje stěžovatel zejména ve způsobu vyčíslení nároku žalobce, které v žalobě omezil na uvedení částky bez bližšího odůvodnění a rovněž vymezení pracovní neschopnosti časově tak, že by souvisela s popsaným zraněním žalovaného, žaloba rovněž vůbec neobsahuje vyčíslení nároku žalobce. V tomto směru stěžovatel považuje předmětnou žalobu za zcela neurčitou.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že žalobce nepostupoval správně při výpočtu ušlého zisku, v důsledku čehož byla nárokovaná částka výrazně vyšší. Stěžovatel se domnívá, že částka nemůže být odvozena z daňového přiznání, neboť není způsob, jak by z něj mohla být odvozena. Žalobce se navíc o způsobu vyčíslení částky z daňového přiznání v žalobě nijak nezmiňoval. Částku uvedenou v žalobě tak stěžovatel považuje za ničím nepodložený odhad. Vzhledem k nedostatku odůvodnění v žalobě pak podle stěžovatele nelze považovat v tomto směru žalobní tvrzení za dostatečná.
Stěžovatel dále uvádí, že v žalobě byla vyčíslena škoda na zdraví částkou ve výši 10 000,- Kč jako bolestné. K této částce byl sice navržen znalecký posudek, ten ale nebyl zpracován a nebylo ani uvedeno žádné odůvodnění její výše. Přitom stěžovatel namítal, že při vyčíslení bolestného má být postupováno podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, v platném znění, která stanoví výslovný a přesný postup a výši odškodnění bolesti sazbami bodového ohodnocení v přílohách této vyhlášky. Žalobce pak ve své žalobě neuvedl ani nenaznačil takovýto postup či výši bodového ohodnocení, z něhož by vyčíslil jím požadovanou částku. Proto považuje stěžovatel i tuto částku za zcela bez podkladů. V rámci trestního řízení, v němž byl vinným uznán pouze žalobce, byl zpracován na případné zranění žalovaného znalecký posudek. Stěžovatel odkazuje na znění odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2008 sp. zn. 5 To 170/2009, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. února 2009 sp. zn. 2 T 108/2008. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí totiž žalobce ve svém odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu uvedl, že jeho zranění bylo znaleckým posudkem zpracovaným v trestním řízení, který ovšem stěžovatel nemá k dispozici, bagatelizováno.
Dále stěžovatel namítá bezdůvodnost žaloby samotné, kdy žalobce, pokud jde o základ nároku, neuvádí v žalobě svá tvrzení správně a odkazuje ve svém líčení skutkového stavu na listiny, z nichž vycházet nelze.
Žalobce ve své žalobě uvádí, že byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití rozhodnutím Městské části Praha 8, ale již opomíjí uvést, že přestupkové řízení skončilo zastavením pro prekluzi a neexistuje tak rozhodnutí, z nějž by bylo možno ohledně viny stěžovatele činit závěry.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžovatelovým námitkám.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny zákonné podmínky.
Z ustanovení §212a odst. 4, §205b a §205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je patrné, že vzhledem ke specifickému charakteru rozsudku pro uznání, kdy rozsudek je vydán nikoliv na základě soudem zjištěného skutkového stavu, ale na základě uznání žalobou uplatněného nároku, je zúžen přezkum tohoto rozsudku odvolacím soudem.
K námitce žalovaného ohledně nedostatku skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě, kdy částky, jichž se žalobce domáhá jak na bolestném, tak na ušlém zisku, nejsou ničím podloženy a neodpovídají ani předloženým dokladům, přisvědčil Městský soud v Praze žalovanému, že částky žalobcem požadované odpovídají jím předloženým dokladům pouze orientačně. To však vydání rozsudku pro uznání ve smyslu zákonné fikce nebrání, protože podle uznání nebo podle fikce uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Pouze v případě, že soud má pochybnosti o tom, zda uznání žalovaného neodporuje právním předpisům, postupem podle ustanovení §153a odst. 1 o. s. ř. může provést další důkazy.
O takový případ však nejde, protože ze skutkových tvrzení žalobce jeho nárok zásadně vyplývá. V této souvislosti odvolací poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 325/2012, podle něhož je podstatné, že ze žaloby v její narační části a z připojených listin, na něž žalobce odkazuje, je seznatelné, co je žalobou uplatňováno a čeho a na základě jakých skutečností se žalobce domáhá. I v tam posuzovaném případě byla výše náhrady pouze odhadována s návrhem na výslech znalce, přesto povaha věci umožňovala postup podle ustanovení §114b o. s. ř. a v případě nevyhovění výzvě byl dán postup rozhodnout podle fikce uznání nároku postupem podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vyjádření k žalobě podal v zákonné lhůtě. Toto své tvrzení však nijak blíže neodůvodnil. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že tuto svou námitku stěžovatel ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí neuplatnil, ačkoli tak učinit mohl a nepřípustně ji uplatňuje teprve ve své ústavní stížnosti, proto Ústavní soud k uvedené námitce nemohl přihlédnout.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalovaný proti vydanému platebnímu rozkazu ze dne 1. září 2010 č. j. 11 C 112/2010-29 podal dne 22. dubna 2011 odpor, který měl ve lhůtě třiceti dnů doplnit o písemné vyjádření. Městský soud v Praze soudu prvního stupně přisvědčil i v tom, že žalovaný odpor podal prostřednictvím poštovní přepravy dne 22. dubna 2011, zákonná třicetidenní lhůta skončila dnem 23. května 2011. Podle obsahu spisu se žalovaný tohoto dne k žalobě faxem vyjádřil. Protože však telefaxové podání nedoplnil v třídenní lhůtě ve smyslu ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř., a tak podmínku, na niž byl upozorněn uvedeným platebním rozkazem, žalovaný nedodržel, soud prvního stupně správně vycházel z fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř.
Ústavní soud ověřil, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustanovením §114b o. s. ř. Odvolací soud se zabýval podrobně všemi argumenty stěžovatele, přesvědčivě se s nimi vypořádal a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že postup civilních soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu