ECLI:CZ:US:2013:2.US.1445.12.1
sp. zn. II. ÚS 1445/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Henke, zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem Budějovická 9, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 66 EXE 2209/2011-12 ze dne 25. 5. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 560/2011-56 ze dne 30. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadeným usnesením č. j. 25 Co 560/2011-56 ze dne 30. 1. 2012 Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 66 EXE 2209/2011-12 ze dne 25. 5. 2011, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 18 C 47/2010-69 ze dne 3. 2. 2011, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 618 000 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 50 260 Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce soud prvního stupně pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti postupu obecných soudů, kterým byl "zbaven svého práva na spravedlivý proces a byl odňat svému zákonnému soudci", k čemuž mělo dojít v důsledku nezákonně nařízené exekuce. Výhrady stěžovatel směřoval k exekučnímu titulu, resp. k nalézacímu řízení u Okresního soudu Praha - západ (dále též "okresní soud"), o kterém údajně nebyl vůbec informován, nebyl k němu řádně pozván a nebylo mu řádně doručováno, přestože byl soud obeznámen s jeho skutečným bydlištěm v P. O vydání rozsudku se stěžovatel podle svých slov dověděl až v souvislosti s nařízením exekuce. Pochybení obecných soudů, které o nařízení exekuce rozhodovaly, spatřoval stěžovatel v tom, že k uvedeným skutečnostem nepřihlédly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatelův stížnostní návrh nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, tj. proti rozsudku okresního soudu ze dne 3. 2. 2011, nýbrž je podáván ve stádiu nařízení výkonu tohoto rozhodnutí. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že exekuční řízení je řízením formálním. Sleduje totiž jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v nalézacím řízení stanovených práv a povinností. Při nařízení výkonu rozhodnutí proto soud nepřezkoumává věcnou správnost exekučního titulu, ale pouze ty skutečnosti, které jsou pro nařízení rozhodné (nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, absenci formální či materiální vykonatelnosti exekučního titulu, absenci věcné legitimace účastníků, prekluzi práv a povinností a případný neodpovídající způsob výkonu rozhodnutí). Uvedenými hledisky se Městský soud v Praze řídil, přičemž se zabýval námitkami stěžovatele v rozsahu, ve kterém byly relevantní pro přezkum správnosti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, a své vývody posléze patřičně odůvodnil. Nelze proto dospět k závěru, že by svým rozhodnutím porušil stěžovatelem tvrzené právo na spravedlivý proces.
Jen pro úplnost, Městský soud v Praze nepřisvědčil námitce stěžovatele zpochybňující doručení a tedy právní moc a vykonatelnost exekučního titulu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na to, že rozsudek okresního soudu ze dne 3. 2. 2011 byl stěžovateli doručován na adresu P., tj. na adresu, kde byl stěžovatel hlášen k trvalému pobytu. Ústavní soud podotýká, že totožnou adresu svého pobytu stěžovatel uvedl i v záhlaví projednávané ústavní stížnosti a v plné moci udělené právnímu zástupci JUDr. Boudysovi, a to navzdory svému tvrzení, že jeho skutečné bydliště se nachází jinde. Městský soud v Praze dále připomněl, že stěžovatel proti citovanému rozsudku uplatnil odvolání, které však bylo jako opožděně podané odmítnuto usnesením okresního soudu č. j. 18 C 47/2010-167 ze dne 12. 8. 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 380/2011-178 ze dne 30. 9. 2011. Dle zjištění Ústavního soudu stěžovatel proti všem v tomto odstavci zmiňovaným rozhodnutím obecných soudů podal ústavní stížnost, jež byla rovněž odmítnuta pro opožděnost (usnesení sp. zn. IV. ÚS 857/12 ze dne 2. 4. 2012).
Jak bylo shora již naznačeno, odvolací soud nepochybil, pokud odmítl přihlédnout ke zbývajícím námitkám stěžovatele, vyjadřujícím jeho nesouhlas s věcnou správností exekučního titulu a průběhem nalézacího řízení, z důvodu, že se nejedná o skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával ochrany svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, nijak blíže nespecifikoval, v čem porušení tohoto článku Listiny spatřuje. Ústavní soud ani v tomto případě krácení práv stěžovatele nezjistil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu