ECLI:CZ:US:2013:2.US.1454.12.1
sp. zn. II. ÚS 1454/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka v právní věci navrhovatele ing. Václava Ženíška, zastoupeného Mgr. Pavlem Císařem, advokátem, se sídlem v Plzni, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. 8 As 54/2011-344, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2011, č. j. 57 Ca 81/2008-234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv, konkrétně práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnického dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, a konečně práva na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 1 Listiny.
Napadené rozsudky vzešly ze soudního přezkumu rozhodnutí Magistrátu města Plzně (č. j. STAV/4849/08 ze dne 5. 9. 2005), jímž byla vypořádána odvolání několika desítek osob, mimo jiné také stěžovatele, proti rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 1, odboru výstavby a dopravy, o vydání stavebního povolení pro stavbu bytového domu, administrativního objektu a garáží na K. ulici pro jmenovaného stavebníka. Krajský soud se vypořádal s námitkami stěžovatele - použití vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, nezajištění vsakování dešťových vod u povolené stavby, nedostatek míst k parkování - a jeho žalobu zamítl jako nedůvodnou. Neuspěl ani s následnou kasační stížností, když Nejvyšší správní soud neshledal předmětné rozhodnutí krajského soudu nezákonným.
Stěžovatel považuje oba rozsudky, jak bylo uvedeno, za vadné a zasahující do jeho základních práv. Nejprve obšírně vylíčil genezi celého případu. Je spoluvlastníkem bytového domu v P., kolaudovaného v roce 1988. Již v době kolaudace bylo zřejmé, že k domu nebyla vybudována potřebná odstavná stání pro automobily. Po roce 1989 došlo k masivnímu nárůstu počtu automobilů. V intencích programu regenerace a revitalizace sídliště, kde se dům stěžovatele nachází, bylo projektováno vybudování parku a parkoviště pro vozidla rezidentů. Projekt byl však později změněn a na předmětný pozemek byl umístěn bytový dům, administrativní objekt a objekt halových garáží. Proti územnímu rozhodnutí se neúspěšně odvolal. Následně se neúspěšně bránil (v konečné fázi návrhy zamítnutými nyní napadenými rozsudky) i vydanému stavebnímu povolení. To nadále považuje za protiprávní, neboť stavební úřad nepřezkoumal záměr z hlediska obecných požadavků na výstavbu, ačkoliv je evidentní, pro vlastníky nových 108 bytů nebude v lokalitě, v níž chybí přes 3700 parkovacích míst, zajištěno ani přes zřízení nových 203 odstavných stání potřebné parkování. Úvaha stavebního úřadu, že normový požadavek na počet parkovacích stání je u povolované stavby splněn, a tudíž je chráněn veřejný zájem, je v rozporu s požadavky stavebního zákona, neboť neposuzuje obytnou zónu jako celek. Rovněž nebyla stavebním úřadem kontrolována podmínka retence dešťových vod. Krajskému soudu stěžovatel vytýká závěr, že žádný předpis nepřiznává právo na odstavení vozidla v docházkové vzdálenosti od bydliště, a dále že neprovedl znalecký posudek a další předložené důkazy. Nejvyšší správní soud pak pochybil zejména tím, že své závěry opřel o princip koncentrace vyplývající z ustanovení §114 odst. 2 stavebního zákona, což je důsledkem nepochopení jeho vlastního judikátu. Soulad záměru s obecnými požadavky na výstavbu má totiž stavební úřad zkoumat vždy, což znamená, že princip koncentrace musí být ve stavebním řízení v určitých případech narušen. Výsledkem předmětných řízení tedy je, že stěžovatel nemá možnost řádně užívat svůj majetek a nebylo dostatečně ochráněno jeho právo na příznivé životní prostředí, zahrnující i možnost dostat se ke svému bytovému domu autem.
Ústavní soud ve své judikatuře tradičně připomíná, že není součástí, a tedy ani vrcholem, obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů (viz. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Platí to pochopitelně i pro úsek správního soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a soudů obecných; Ústavní soud není primárně povolán k výkladu obyčejných zákonů v oblasti veřejné správy, a to ani pravidel hmotněprávních ani procesních, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva, samozřejmě v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, je věcí soudů obecných. Aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy může samozřejmě být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem také důvodnost podané ústavní stížnosti posuzoval.
Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu stejné námitky, které vznesl před správními soudy: je to především přesvědčení o neadekvátním řešení nedostatku parkovacích ploch v zóně a okrajkově zmíněná otázka retence dešťových vod u nově povolovaných staveb. Před správními soudy s nimi stěžovatel neuspěl proto, že bylo třeba je uplatňovat v územním, nikoliv stavebním řízení. Územní řízení bylo pravomocně ukončeno a stavební úřad musel z územního rozhodnutí vycházet. Podle Ústavního soudu není pochyb (ani stěžovatel sám s tím nijak nepolemizuje), že takto formulované námitky souvisí s otázkou využití území a míří na umístění staveb, proto svou povahou zapadají do územního, nikoliv stavebního řízení, kde se zkoumá technické řešení stavby. Podstatou ústavní stížnosti je tak spor o výklad §114 odst. 2 ve spojení s §111 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 350/2012 Sb. Podle §114 odst. 2 stavebního zákona se k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, nepřihlíží. Podle §111 odst. 1 téhož zákona stavební úřad v rámci přezkumu žádosti o vydání stavebního povolení ověří zejména, zda projektová dokumentace je zpracována v souladu s územně plánovací dokumentací, s podmínkami územního rozhodnutí nebo územního souhlasu [písm. a)], a zda je projektová dokumentace úplná, přehledná, byla zpracována oprávněnou osobou a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu [písm. b)]. Stěžovatel z uvedeného dovozuje, že soulad s obecnými požadavky na výstavbu má stavební úřad vždy, tedy i ve stavebním řízení, a princip koncentrace řízení je zde prolomen v zájmu zásady legality a objektivní a materiální pravdy.
Předně platí, co bylo připomenuto výše: rozdílný názor na interpretaci běžného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva základního (mezi mnohými viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, N 66/8 SbNU 149). Stavební zákon v tomto směru není výjimkou. Nejvyšší správní soud vyložil, že proti nesouladu plánované stavby s územním plánem má účastník brojit v rámci opravných prostředků proti územnímu rozhodnutí a je-li vznesena až ve stavebním řízení, stavební úřad k ní nepřihlíží. Požadavek obsažený v §114 odst. 2 stavebního zákona nelze překonat ani skrze ustanovení §111. Stavební úřad má sice povinnost i bez námitky účastníků soulad předložené projektové dokumentace s územní plánovací dokumentací posoudit, ale neznamená to, že by se znovu zabýval stejnými otázkami jako v řízení územním. Proti takové interpretaci nelze z pohledu Ústavního soudu nic namítat, zvlášť když je řádně zdůvodněna. Naopak představa stěžovatele, že koncentraci bylo možné a nutné v posuzované věci prolomit, vychází z nelogického výkladu, který pomíjí její smysl. Stavební zákon upravuje územní a stavební řízení jako řízení samostatná, která jsou ukončena samostatnými rozhodnutími, kdy proti každému z nich nezávisle na sobě má účastník řízení k dispozici systém opravných prostředků. Bylo by v rozporu s požadavkem na hospodárnost řízení, ale především principem právní jistoty, pokud by účastník mohl zpochybňovat pravomocné rozhodnutí vydané v jiném řízení, zkoumajícím splnění odlišných podmínek, a na základě totožných námitek, které již jednou byly v uzavřeném územním řízení vypořádány, dosáhnout faktické změny tohoto rozhodnutí. Institut koncentrace, požadující soustředit určitý typ námitek do určitého řízení, by pak byl ve stavebním zákoně, resp. ve stavebním řádu, zbytečný. Stran výtky - nijak blíže nerozvedené - o nesprávném posouzení retence dešťové vody lze odkázat na napadený rozsudek krajského soudu, který z opatřených mapových podkladů zjistil, že dům stěžovatele nemůže být stékající vodou ohrožen.
Ústavní soud tedy uzavírá, že zásah do základních práv stěžovatele z výše uvedených důvodů neshledal. K tomu je třeba doplnit, že zásah do práva vlastnického či práva na příznivé životní prostředí by na základě uplatněné argumentace vůbec nešlo dovodit. Ani jejich maximálně extenzivním výkladem pod žádné z nich nelze podřadit právo na parkovací stání u svého bydliště.
Ústavní stížnost proto byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu