ECLI:CZ:US:2013:2.US.1463.13.1
sp. zn. II. ÚS 1463/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. U., zastoupené Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 20, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 334/2010 ze dne 14. dubna 2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 To 658/2008 ze dne 23. října 2008 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 T 14/2008 ze dne 30. června 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 dříve platného trestního zákona (dále též "tr. zák."), §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustila tím, že s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch a obohatit společnost H & H Real Estate, s. r. o., jako její jediný jednatel a společník, blíže nezjištěným způsobem zajistila podání návrhu na vklad vlastnického práva u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj k blíže specifikované nemovitosti bez souhlasu vlastnice Karly Vláškové. K návrhu byla předložena kupní smlouva ze dne 20. 12. 2006 uzavřená mezi prodávající Karlou Vláškovou a kupující společností H & H Real Estate, s. r. o., přičemž se jednalo o smlouvu fiktivní, opatřenou falešným podpisem prodávající a falešnou ověřovací doložkou notářky JUDr. Aleny Procházkové. Jen v důsledku zamítavého rozhodnutí ze strany katastrálního úřadu ke vzniku škody ve výši hodnoty nemovitosti 850 000 Kč poškozené Karle Vláškové nedošlo. Za tento pokus trestného činu byla stěžovatelka podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu čtyř let.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích výše citovaným usnesením tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje zejména v tom, že obecné soudy se nevyrovnaly s její obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v její neprospěch, v rozporu se základní zásadou in dubio pro reo. Dále prý postupem soudů došlo k porušení zásady objektivní pravdy a principu presumpce neviny. Nesprávné posouzení skutku po stránce hmotněprávní spatřuje stěžovatelka především ve skutečnosti, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, zda je namístě v jejím jednání skutečně spatřovat úmysl, a to jak úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., tak i úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., získat neoprávněný majetkový prospěch a obohatit společnost H&H Real Estate, s. r. o. V této souvislosti rovněž zpochybnila věrohodnost některých svědeckých výpovědí. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v jejím případě jednoznačně dán, a Nejvyšší soud tak neměl odmítnout dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud připomněl, že jak nalézací, tak i odvolací soud se otázkou úmyslu zabývaly, odkázal na příslušné pasáže jejich rozhodnutí a jejich úvahy dále rozvedl podrobnějším výkladem o přímém a nepřímém úmyslu a o podmínkách jejich naplnění v konkrétním případě (srov. str. 4 a násl. napadeného usnesení dovolacího soudu), přičemž Ústavní soud na této argumentaci neshledal žádné neústavní prvky. Dlužno podotknout, že stěžejní námitce obhajoby, která v průběhu procesu tvrdila, že za činem stojí svědek Michal Rambousek, toho času její přítel, přičemž stěžovatelka nevěděla, jaké listiny podepisuje, svědkovi ve všem věřila, a protože nechápala způsoby převádění nemovitostí, ani fungování obchodních společností, nemohla se činu dopustit úmyslně, soudy věnovaly velkou pozornost, posuzujíce všechny důležité okolnosti, včetně rozdílů ve výpovědích samotné stěžovatelky během trestního řízení (srov. str. 10 a násl. napadeného rozsudku soudu prvé stolice). Ústavní soud tedy nemůže přesvědčivě dospět k závěru - na rozdíl od věci řešené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 ze dne 18. 9. 2012, na který odkazuje stěžovatelka, že by obecné soudy přistupovaly k celé věci lehkomyslně a bezdůvodně vykládaly skutkové okolnosti jednostranně v neprospěch stěžovatelky.
Porušení výše uvedených zásad trestního procesu Ústavní soud nezjistil, a tudíž neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu