ECLI:CZ:US:2013:2.US.1536.12.1
sp. zn. II. ÚS 1536/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti politické strany Volte Pravý blok - stranu za snadnou a rychlou ODVOLATELNOST politiků a státních úředníků PŘÍMO OBČANY, za NÍZKÉ daně, VYROVNANÝ rozpočet, MINIMALIZACI byrokracie, SPRAVEDLIVOU a NEZKORUMPOVANOU policii a justici, REFERENDA a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET, kandidující s nejlepším protikriminálním programem PŘÍMÉ demokracie a hlubokého národního, duchovního a mravního obrození VY NEVĚŘÍTE POLITIKŮM A JEJICH NOVINÁŘŮM? NO KONEČNĚ! VĚŘME SAMI SOBĚ!!! ale i s mnoha dalšími DŮVODY, proč bychom měli jít tentokrát VŠICHNI K VOLBÁM, ale pokud nechceme být ZNOVU obelháni, podvedeni a okradeni NEVOLIT ŽÁDNOU PARLAMENTNÍ TUNEL - STRANU vládnoucí (post)komunistické RUSKO - ČESKÉ totalitní FÍZLOKRACIE a jejich likvidační protinárodní politiku ČÍM HŮŘE, TÍM LÉPE!!! - jenž žádá o volební podporu VŠECHNY ČESKÉ OBČANY a daňové poplatníky, kteří chtějí změnit dnešní kriminální poměry, jejichž jsme všichni obětí, v jejich pravý opak! V BOJI MEZI DOBREM A ZLEM, PRAVDOU A LŽÍ, NELZE BÝT NEUTRÁLNÍ a PŘESTO ZŮSTAT SLUŠNÝ!!! Proto děkujeme za Vaši podporu!!! Nevěříte-li na pokoru a popravčí káry, zdá-li se vám naše kandidátka málo dokonalá nebo postrádáte-li na ní zástupce své obce nebo města a přitom MÁTE ODVAHU v této válce Lidí Dobra s vládnoucími Lidmi Zla povstat z jimi naordinovaného občanského bezvědomí, kterým nás ničí a dnešní DEMOKRATURU, SKRYTOU TOTALITU a OTROKÁŘSTVÍ VYŠŠÍHO ŘÁDU zásadním způsobem změnit, KANDIDUJTE ZA NÁS!!! Kontakt: Volte Pravý Blok www.cibulka.net, PO BOX 229, 111 21 Praha, se sídlem Praha 7, Janovského 985/15, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem Praha 1, Hybernská 32, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012 ve věci sp. zn. 3 Cmo 334/2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2010 ve věci sp. zn. 32 Cm 103/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 10 odst. 1, čl. 22 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala, aby žalovanému vydavatelství VLTAVA-LABE-PRESS byla uložena povinnost zveřejnit v celostátních vydáních deníků Mladá fronta Dnes, Právo, Lidové noviny a Blesk na titulních stranách v rámečku v rozsahu jedné čtvrtiny jejich titulní strany v po sobě jdoucích vydáních v každém z nich v žalobě specifikovanou omluvu; současně byl zamítnut i stěžovatelčin návrh, aby žalovaná akciová společnost byla povinna zaplatit stěžovatelce přiměřené zadostiučinění v částce 10 000 000,- Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu a současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 296 640,- Kč.
Podstatou projednávané věci byla skutečnost, že deníky vydávané žalobkyní uváděly název stěžovatelky ve zkrácené podobě, ve které absentoval název jejích webových stránek www.cibulka.net, čímž stěžovatelku zásadním způsobem poškodily, neboť internet je dle stěžovatelky jediný "hromadný" sdělovací prostředek, kterým může oslovovat voliče i bez politického vlivu a potřebného finančního zázemí. Stěžovatelka proto zdůrazňuje, že k neoprávněnému zásahu do jejích práv v posuzovaném případě prokazatelně došlo, protože jí byla užitím její neúplné zkratky v článku představujícím kandidáty do Senátu upřena možnost oslovit čtenáře tohoto článku prostřednictvím svých internetových stránek, kde je uveden její politický program. Nadto vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že nelze akceptovat stav, kdy by na straně právnické osoby (politické strany) byla povinnost užívat oficiálně registrované označení (ať již plné, nebo oficiální zkratku) a současně v případě třetích osob "by byl dán prostor pro libovůli, pro volné užívání zkomolenin, neoficiálních zkratek, patvarů či dokonce neexistujících označení", neboť takový stav by byl v rozporu s ustanovením §19b občanského zákoníku. V této souvislosti stěžovatelka připomíná, že žalovaná použila označení neexistujícího subjektu, neboť žádná politická strana pod označením "Volte Pravý Blok" neexistuje, a současně zdůrazňuje, že v dané věci neobstojí příměr ke zkratkám typu ČSSD či KDU-ČSL, neboť tyto entity jsou již desítky let etablované. Mimo výše uvedené stěžovatelka v této části předestřené argumentace namítá, že jednáním žalované došlo i k porušení "principu distinktivity", tedy k porušení schopnosti individualizace stěžovatelky jako subjektu politické soutěže, a poukazuje proto rovněž na skutečnost, že v jiné její věci týkající se ochrany názvu právnické osoby vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 107/2008 vydal soud předběžné opatření, kterým žalovanému (MAFRA, a.s.) uložil povinnost uvádět v tiskovinách celý název stěžovatelky.
Vedle předestřených hmotněprávních námitek spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv i v procesních pochybeních. Stěžovatelka se domnívá, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami podjatosti, kterou uplatnila v podáních ze dne 11. 1. 2012 a 13. 1. 2012. Odvolací soud postupoval dle stěžovatelky v rozporu se zákonem, protože podmínky pro postup dle ustanovení §15b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu nebyly v posuzovaném případě splněny, a vrchní soud přesto nepředložil věc k rozhodnutí o námitkách podjatosti nadřízenému soudu. K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces mělo dojít rovněž rozhodnutím o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem, neboť není v možnostech nemajetné stěžovatelky náhradu nákladů řízení ve výši 296 640,- Kč žalované uhradit. Stěžovatelka vnímá rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení jako určitou formu msty za námitky podjatosti, které vůči senátu 3 Cmo uplatnila, což dle jejího názoru jenom potvrzuje podezření o podjatosti členů senátu odvolacího soudu. Výše náhrady nákladů se totiž dle mínění stěžovatelky měla vypočítat dle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a nikoliv dle ustanovení §3 a §8 této vyhlášky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou projednávané věci je otázka, zda žalovaná mohla použitím neúplné oficiální zkratky názvu stěžovatelky zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby ve smyslu ustanovení §19b odst. 3 občanského zákoníku.
Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že se obecné soudy s touto otázkou řádně vypořádaly a v odůvodnění svých rozhodnutí adekvátním způsobem zdůvodnily, proč dle jejich názoru k zásahu do stěžovatelčiných práv jednáním žalované nedošlo. Jelikož toto zdůvodnění neobsahuje žádné zjevné prvky svévole a lze je označit za zcela transparentní a logicky konzistentní, nelze mu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu plně odkazuje.
Pokud jde o jednotlivý námitky artikulované v ústavní stížnosti, je možno nad rámec odůvodnění odvolacího soudu uvést následující.
Tvrzení stěžovatelky, že klíčovou částí jejího názvu (zkratky) je odkaz na její webové stránky, bez kterého nebudou mít její potenciální voliči možnost seznámit se s předkládaným volebním programem, není možno označit za případnou, neboť je zřejmé, že v případě zájmu bude mít každý uživatel internetu po zadání "Volte Pravý blok" do vyhledavače k dispozici odkazy, které všechny obsahují rovněž název webových stránek "www.cibulka.net". Z povahy věci a kontextu doby (kdy podstatná část populace získává informace primárně z internetu, nikoliv z tištěných médií) tak je de facto vyloučena možnost, že by v důsledku vytýkaného pochybení žalované mohl být efektivně "cenzurován" přístup relevantní části elektorátu k předvolební prezentaci stěžovatelky. Tvrzení stěžovatelky, že absence názvu webových stránek v uváděné (neúplné) zkratce mohla výrazně ovlivnit její volební výsledek, tak nelze přisvědčit.
Namítá-li dále stěžovatelka, že by dle jejího názoru měly být třetí osoby povinny respektovat znění její oficiální zkratky, omezí se Ústavní soud na konstatování, že dle jeho mínění uvádění zkratky žalovanou v podobě, jež obsahuje první tři slova oficiálního názvu i oficiální zkratky stěžovatelky, představuje z materiálního hlediska postup, kterým nemohlo být zasaženo do stěžovatelčiných základních práv. Ústavnímu soudu v souvislosti s projednávanou ústavní stížností nepřísluší hodnotit, jak dlouhá může být "zkratka", aby bylo možno ještě o "zkratce" hovořit, zda součástí "zkratky" může být plný název určitých webových stránek a zda při délce oficiálního názvu politické strany je vůbec možno hovořit z materiálního hlediska ještě o "názvu". Ústavní soud proto na tomto místě pouze poznamenává, že ve smyslu kritérií stanovených v ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, by mohla nastat situace, kdy oficiální zkratka nějaké politické strany by byla stejně dlouhá jako její oficiální název (resp. jen o něco málo kratší). Za takové situace by bylo jistě absurdní požadovat po třetích osobách, aby byly povinny uvádět "zkratku" politické strany v plném oficiálním znění.
Přisvědčit není možno stěžovatelce ani v tom, že by postupem žalované mohlo být porušeno stěžovatelčino právo na individualizaci a odlišení od jiných aktérů politické soutěže, neboť z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, s kterou jinou politickou stranou či politickým hnutím by mohla být stěžovatelka po zkrácení jejího názvu do podoby "Volte Pravý blok" zaměnitelná. Za relevantní taktéž není možno považovat stěžovatelčin odkaz na rozhodnutí městského soudu sp. zn. 2 Cm 107/2008, neboť toto rozhodnutí se týkalo pouze předběžného opatření, a navíc je třeba zdůraznit, že ani případná existence opačného meritorního rozhodnutí jiného senátu téhož soudu v obdobné právní věci bez dalšího nezakládá porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o stěžovatelčiny námitky podjatosti ze dne 11. 1. 2012 a 13. 1. 2012, Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu na str. 4 a 5, které považuje za řádné a vyčerpávající. Dovozuje-li přitom stěžovatelka, že pokud bylo "veřejně vysloveno podezření o tom, že svobodná tvorba vůle soudců je vyloučena v důsledku působení cizozemské bezpečnostní složky (zpochybnění jejich nezávislosti), nemůže být soudce ve svém rozhodování ani nestranný (ve smyslu vztahu k účastníkovi řízení), pokud tento účastník takové závažné podezření uveřejnil a objasnil důvody, které ho k takovému podezření přivedly", je třeba tuto stěžovatelčinu premisu odmítnout, neboť v opačném případě by vždy všem účastníkům řízení, kteří by měli zájem, aby jejich právní věc posuzoval konkrétní soudce či senát, postačilo zveřejnit na svých webových stránkách (či blogu) tvrzené důvody podjatosti o všech ostatních soudcích daného soudu. Stěžovatelkou předkládanému pojetí institutu podjatosti proto není možno přisvědčit.
K námitce stěžovatelky, že odvolací soud rozhodl výrokem o nákladech řízení způsobem, kterým (nepřímo) potvrdil podjatost členů ve věci rozhodujícího senátu, Ústavní soud musí předeslat, že k otázce náhrady nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. V projednávané věci stěžovatelka namítá, že místo odvolacím soudem aplikovaných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. mělo být aplikováno jiné její ustanovená, přičemž taková polemika zásadně nemůže založit ústavněprávně relevantní oponenturu vůči napadenému výroku o nákladech řízení (srov. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 695/05). Ačkoliv Ústavní soud vnímá značnou výši (a tedy její problematičnost ve vztahu ke stěžovatelce) nákladů odvolacího řízení, kterou vrchní soud žalované napadeným rozsudkem přiznal, není možno přehlížet, že tato výše bezprostředně vyplývá z výše stěžovatelkou uplatňovaného nároku, kdy stanovení výše žalované částky byla plně v dispozici stěžovatelky. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že ani fakt, že v posuzované věci aplikovaná vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, nikterak nezpochybňuje závěr, že aplikací této vyhlášky v posuzované věci ve smyslu judikatury Ústavního soudu nebyla zasažena stěžovatelčina základní práva.
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že na shora uvedeném nic nemění ani obsah doplnění ústavní stížnosti ze dne 9. 11. 2012, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 12. 11. 2012, neboť toto doplnění dle názoru Ústavního soudu již další relevantní argumenty neobsahuje.
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Listiny tak v dané věci dojít nemohlo.
Závěrem je proto namístě pouze dodat, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavnímu soudu tak z uvedených důvodů nezbylo než stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu