ECLI:CZ:US:2013:2.US.1543.12.2
sp. zn. II. ÚS 1543/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Máchy, advokáta se sídlem Blanická 25, Praha 2, zastoupeného JUDr. Dagmar Dřímalovou Rezkovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 25 Co 448/2011-293 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2009 č. j. 23 C 99/2003-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 1. 2001 č. j. 23 C 5/2000-35 zamítl žalobu Josefa Trampoty (v původním řízení žalobce), aby byla 1) JUDr. Vladimíru Vaníčkovi a 2) stěžovateli (v původním řízení vystupovali jako žalovaní) uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 476 934,10 Kč s 15 % úrokem od 22. 6. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené tím, že žalovaní, kteří jako advokáti zastupovali žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 938/97, vedle nároku žalobce na uspokojení pohledávky neuplatnili proti dlužníkovi též nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení, čímž došlo k jeho promlčení, a tím ke vzniku škody. Soud prvého stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že ve sporu proti žalovanému Jiřímu Hůlovi vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 938/97 žalobce udělil plnou moc k zastoupení v řízení nejprve prvnímu žalovanému dne 10. 2. 1997 a poté stěžovateli dne 22. 1. 1998. Předmětem sporu byla částka 575 353,10 Kč z titulu nedoplatku kupní ceny, úroky z prodlení z této částky žalovány nebyly. Žalobě bylo co do částky 470 600,50 Kč pravomocně vyhověno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 1998, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 3. 12. 1998. Úroky z prodlení z přisouzené částky za dobu od 4. 2. 1995 do budoucna pak žalobce uplatnil vůči dlužníkovi dne 4. 2. 1999 samostatnou žalobou, které bylo rozsudkem Okresního soudu v Beneašově ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. 6 C 122/99 vyhověno. Úroky z prodlení za dobu od 16. 12. 1993 do 3. 2. 1995 žalobce s ohledem na promlčení již soudně po Jiřím Hůlovi nevymáhal, a nárok na jejich zaplacení z titulu náhrady škody uplatnil proti žalovaným s tím, že mu způsobili škodu v souvislosti s vadným poskytnutím právní služby. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána předčasně, neboť žalobce by se mohl domáhat náhrady škody po žalovaných teprve tehdy, až by jeho žaloba vůči dlužníku na zaplacení úroků z prodlení byla zamítnuta z důvodu promlčení. Není totiž jisté, zda by dlužník námitku promlčení skutečně vznesl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2001 č. j. 22 Co 223/2001-55 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2003 č. j. 25 Cdo 860/2002-79 rozsudky odvolacího a nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Konstatoval, že není správný závěr, který zaujaly uvedené obecné soudy, že škoda spočívající v neuspokojení pohledávky věřitele vůči dlužníkovi může vzniknout až tehdy, kdy soud pravomocně rozhodne o zamítnutí žaloby pro dlužníkem uplatněnou námitku promlčení. Otázku existence (promlčené) pohledávky, absence její dobrovolné úhrady, jakož i to, zda je v případě jejího soudního uplatnění důvodné, se s ohledem na dosavadní postoje dlužníka domnívat, že se v rámci obrany proti žalobě promlčení dovolá, uložil dovolací soud v dalším řízení řešit jako otázku předběžnou.
Podáním ze dne 22. 1. 2006 vzal žalobce na podkladě změny skutkových vylíčení žalobu zpět co do částky 186 023,10 Kč s úrokem z prodlení. Obvodní soudu pro Prahu 2 proto usnesením řízení o žalobě v rozsahu zpětvzetí zastavil a změnu žaloby připustil. Následně rozsudkem ze dne 2. 5. 2007 č. j. 23 C 99/2003-187 uložil žalovanému 1) a stěžovateli povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 288 111,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 20. 6. 1999 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Soud dále rozhodl, že žaloba, jíž se žalobce domáhal solidárního zaplacení částky 2 800,- se stanoveným úrokem z prodlení, se vůči stěžovateli zamítá (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2008 č. j. 25 Co 421/2008-220 rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. a IV. ve vztahu k němu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 6. 2009 č. j. 23 C 99/2003-235 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 288 111,- Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s bývalým prvním žalovaným, jemuž byla povinnost k zaplacení stanovena rozsudkem vedeným výše, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2011 č. j. 25 Co 448/2011-293 rozsudek soudu prvého stupně vůči právním nástupcům původního žalobce, který v mezidobí zemřel, potvrdil a rozhodl o úhradě nákladů řízení.
Stěžovatel podal proti posledním dvěma rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení a upozorňuje, že jeho délka přesáhla 12 let. Zmiňuje, že průtahy nebyly způsobeny stranou žalovanou, nýbrž vznikly zejména úmrtím žalobce a následným dědickým řízením. Stěžovatel připomíná, že odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2007 č. j. 23 C 99/2003-187 podal toliko on, neboť první žalovaný byl v té době hospitalizován, právní moc však nalézací soud na rozhodnutí, které se ho týkalo, nevyznačil. Stěžovatel se domnívá, že soud takto postupoval "úmyslně", aby "protáhl řízení o další tři roky a tím navýšil žalobci úrok z prodlení"... "ačkoliv prodlení nebylo způsobeno stěžovatelem, ale průtahy soudů všech stupňů". Stěžovatel soudům dále vytýká, že nepřisvědčily jeho argumentaci, že žalobce mu dal v předchozím sporu, v němž jej zastupoval, pokyn, aby úrok z prodlení nežaloval. Tímto pokynem svého klienta byl stěžovatel jako advokát vázán. Soudy však jeho obhajobě neuvěřily.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí; pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní stížnost přezkoumal napadená rozhodnutí v tomto smyslu a dospěl k závěru, že v tomto případě neexistuje důvod pro jeho kasační zásah.
Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, jimiž byl shledán povinným zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím. Svou obhajobu staví na tvrzení, že jeho rozhodnutí nežalovat úroky z prodlení ve sporu, kde vystupoval jako žalobcův advokát, bylo podloženo pokynem žalobce samotného, jehož přáním byl v mezích zákona vázán. Soud prvého stupně při hodnocení skutkového stavu v tomto směru vyšel předně z poznámek samotného stěžovatele vyznačených v jím vedeném advokátním spise. Zjistil z nich, že stěžovatel svého klienta (nynějšího žalobce) mylně informoval o tom, že případně žalovaný úrok z prodlení by podléhal soudnímu poplatku. Žalobcovo rozhodnutí příslušenství pohledávky nežalovat (nezvyšovat domnělé náklady řízení, "když Hůla stejně nic nezaplatí") tak bylo ovlivněno nesprávným právním závěrem jeho tehdejšího obhájce (nyní stěžovatele). Toto své přesvědčení stěžovatel navíc potvrdil i ve své výpovědi u ústního jednání. Nalézací soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním porušil povinnost prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta podle ustanovení §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném k datu převzetí zastoupení stěžovatelem. Obdobně chybné závěry nalézací soud zjistil i v úvaze stěžovatele ohledně ovlivnění výše odměny za zastupování v případě zahrnutí úroků z prodlení do petitu podané žaloby, neboť z dokazování vyplynulo, že strany mezi sebou měly dohodnutou odměnu smluvní, jejíž výše naznačenému účtování neodpovídala. Odvolací soud se s jeho závěry v této otázce zcela ztotožnil (námitky měl toliko ohledně způsobu výpočtu výše škody a nalézací soud se v dalším řízení s jeho výtkami vypořádal). Rozhodnutí obou soudů byla (ohledně stěžovatelem vytýkaných i jím nezmíněných otázek) založena na skutečnostech majících oporu ve skutkovém stavu a důkazech obsažených ve spise a byla řádně a přesvědčivě odůvodněna. Za těchto okolností nebylo možno z hlediska ústavněprávního obecným soudům nic vytknout a Ústavní soud nemohl jejich úvahy, vzhledem k výše popsaným limitům své přezkumné činnosti, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožnil, není sama o sobě způsobilá konstituovat neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Pokud jde o námitku, že nalézací soud nevyznačil nabytí právní moci svého rozsudku vůči prvému žalovanému poté, co se proti němu neodvolal, lze uvést, že toto vyznačení by na pozici stěžovatele žádný vliv nemělo. Oběma žalovaným byla uložena povinnost splnit závazek zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně. Pokud se stěžovatel rozhodl napadnout rozsudek odvoláním, musel si být při promýšlení takové procesní taktiky vědom toho, že v případě jeho potenciálního neúspěchu bude částka úroků z prodlení až do doby zaplacení narůstat. Následné úmrtí žalobce, jehož následky, jak sám stěžovatel uvádí, celé řízení dále zbrzdily, jistě předvídat nemohl, soudu prvého stupně nicméně nelze vytýkat, že řešením otázky právního nástupnictví, které mu za těchto okolností ukládá zákon, úmyslně "protáhl řízení", aby navýšil úroky strany žalující.
Stěžovateli lze přisvědčit, že délka řízení v posuzované věci není standardní. Tuto zřejmě oprávněnou výtku však stěžovatel vznáší v době, kdy řízení ve věci je již skončeno. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení tak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí. Mohla by se stát relevantní toliko z hlediska případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 122, str. 151).
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, který by mohl svým zásahem napravit, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu