ECLI:CZ:US:2013:2.US.155.12.1
sp. zn. II. ÚS 155/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti T. M., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Řeznická 3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 913/2011-38 ze dne 18. 10. 2011, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 90/2009 ze dne 18. 12. 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 9/2009 ze dne 6. 8. 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) dříve platného trestního zákona ve spolupachatelství (se spoluobviněným E. A.). Za uvedenou trestnou činnost mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku podali obvinění odvolání, o nichž následně rozhodl Vrchní soud v Praze výše citovaným usnesením tak, že je podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel (i spoluobviněný E. A.) dovolání opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu stran posouzení materiální stránky trestného činu. V této souvislosti tvrdí, že dovolací soud nesprávně interpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. 12. 2009, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Stěžovatel dále nesouhlasí s právní kvalifikací jako člena organizované skupiny, neboť to je dle něj v rozporu s uvedeným nálezem Ústavního soudu, kdy sama skutková věta nemůže naplnit znak člena organizované skupiny, neboť musí obsahovat znak organizované skupiny, přičemž tato podmínka dle stěžovatele v projednávané věci splněna není.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitku, že obecné soudy se neřídily, resp. v případě Nejvyššího soudu nesprávně interpretovaly zmíněný nález Ústavního soudu, nelze jí přisvědčit. Dovolací soud velmi pečlivě, a to jak s přihlédnutím k právním závěrům vysloveným v uvedeném nálezu Ústavního soudu, tak i s přihlédnutím k okolnostem případu posuzovaným Ústavním soudem v nálezem sp. zn. III. ÚS 1481/09 řešené věci a jejich srovnání s případem stěžovatele zevrubně vysvětlil, proč právě v případě stěžovatele byla naplněna materiální podmínka obsažená v ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona (viz zejména str. 14 napadeného usnesení dovolacího soudu). Stěžovatel totiž opomíjí skutečnost, že v uvedeném nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "Taková kvalifikace by mohla být oprávněna např. tehdy, jestliže působení organizované skupiny ve více státech by se vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli." Ve věci řešené nálezem hrál mezinárodní prvek okrajovou roli, kdežto v nyní posuzovaném případě je mezinárodní prvek pro vykreslení celé trestné činnosti naprosto klíčový. Jak již uvedly obecné soudy, závažnost spáchaných trestných činů lze spatřovat mj. i v konspirativním způsobu provedení posuzované trestné činnosti, kdy došlo k záměrnému rozptýlení do více států za využití kurýrů. Pakliže obecné soudy dospěly k závěru o pravidelném či častém přeshraničním kontaktu kurýrů na tzv. drogové cestě z Amsterodamu do České republiky (srov. str. 9 napadeného usnesení vrchního soudu či str. 12 - 13 napadeného usnesení dovolacího soudu), nepředstavuje to nepřípustné odchýlení se od právních závěrů vyslovených v citovaném nálezu Ústavního soudu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce týkající se absence znaku organizované skupiny ve skutkové větě. Jednak stěžovatel takovou námitku (právní povahy) v řízení před dovolacím soudem nevznesl, přičemž tento požadavek z citovaného nálezu ani nevyplývá, jednak význam mezinárodního prvku (a tím i existence znaku organizované skupiny) je ze skutkové věty uvedené na str. 2 (pod bodem II) dle názoru Ústavního soudu dostatečně zřejmý.
Za dané situace Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu