ECLI:CZ:US:2013:2.US.156.13.2
sp. zn. II. ÚS 156/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 371/2012-699 ze dne 5. prosince 2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) M. B. a 2) Z. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. ledna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tím byl zamítnut jeho návrh na doplnění usnesení téhož soudu č. j. 35 Co 371/2012-636 ze dne 19. října 2012, kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 242/2010-595 ze dne 17. července 2012, jímž bylo zrušeno předběžné opatření o úpravě styku stěžovatele s vedlejším účastníkem řízení 1) (dále jen "nezletilý"). Tvrdí, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že se domáhá svěření nezletilého do své péče. V této věci bylo naposledy usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. července 2012 zrušeno dosavadní předběžné opatření upravující jeho styku s nezletilým a současně rozhodnuto i o novém předběžném opatření o úpravě styku mezi stěžovatelem a nezletilým. Stěžovatel uvádí, že podal odvolání proti oběma výrokům tohoto rozhodnutí, avšak odvolací soud zrušil pouze výrok o nařízení nového předběžného opatření s tím, že jen ten byl stěžovatelem napaden. Proto se stěžovatel domáhal doplnění usnesení odvolacího soudu. V mezidobí vydal soud prvního stupně nové předběžné opatření o úpravě styku stěžovatele s nezletilým, které bylo k jeho odvolání potvrzeno. Souběžně byl ústavní stížností napadeným usnesením zamítnut stěžovatelův návrh na doplnění s tím, že se stal bezpředmětným.
3. Stěžovatel namítá, že o jeho odvolání proti novému předběžnému opatření a o jeho dříve podaném návrhu na doplnění rozhodnutí odvolacího soudu rozhodoval obecný soud ve stejný den, proto se měl dříve zabývat návrhem na doplnění rozhodnutí. Takový postup by byl v souladu s §166 odst. 1 a §167 odst. 2 občanského soudního řádu. Postup zvolený odvolacím soudem označuje stěžovatel za účelový, porušující jeho práva.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud připomíná, že ve věcech péče o dítě musí být podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte upřednostňován zájem dítěte (srov. sp. zn. II. ÚS 363/03, N 12/36 SbNU 133; sp. zn. II. ÚS 1619/07, N 27/48 SbNU 377; sp. zn. III. ÚS 1206/09, N 32/56 SbNU 363; sp. zn. II. ÚS 2546/10, N 150/62 SbNU 303; aj.). Tím je předurčeno řešení pro případ kolize tohoto zájmu s jinými právy a zájmy.
6. Závěr obecného soudu, že v situaci, kdy mu byl spis doručen současně s odvoláním stěžovatele proti naposledy nařízenému předběžnému opatření, které bylo obecným soudem potvrzeno, se stal návrh stěžovatele na doplňující usnesení bezpředmětným, se Ústavnímu soudu nejeví jako iracionální či svévolný, tedy ani protiústavní. Mnohem spíše se v něm projevuje právě to, že spíše než o ryzí procesní čistotu jde ve věcech péče o dítě právě o to, aby existovalo vykonatelné rozhodnutí pozitivně formující vztah mezi rodiči a dětmi. To, že aktuální řešení této problematiky je ústavně souladné přitom vyplývá z usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. února 2013, na němž Ústavní soud nemá důvod nic měnit.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu