ECLI:CZ:US:2013:2.US.16.13.2
sp. zn. II. ÚS 16/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Bytového družstva Labská 988, 989, 990, se sídlem Labská kotlina 990, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Průmyslová 1200/4a, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2012 č.j. 21 Co 181/2010-283 ve znění rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2009 č.j. 16 C 255/2004-204 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2012 č.j. 26 Cdo 512/2011-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí okresního a krajského soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se vůči žalovanému domáhal vyklizení v žalobě specifikovaného bytu, o němž tvrdil, že je ve vlastnictví stěžovatele. Rovněž požaduje zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byl vysloven závazný právní názor.
Stěžovatel shodně jako v řízení u obecných soudů uvádí, že dohoda o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, od níž žalovaný odvozoval svá členská práva, byla od samého počátku neplatná, neboť byla uzavřena s osobou, které nikdy nevzniklo členství v bytovém družstvu. Neplatná byla i nájemní smlouva, neboť nebyla uzavřena v souladu s platnými stanovami družstva; dohodu uzavřel předseda bytového družstva sám, ač k platnosti takového úkonu bylo třeba podpisů dvou členů představenstva.
Stěžovatel namítá, že soudy jednak nesprávně aplikovaly dosud známé prejudikované případy v otázce posuzování platnosti či neplatnosti právního úkonu, spočívající v uzavření dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu a jednak, pokud se týče aplikace zásady jednání v souladu, resp. v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Soudy jednostranně vyložily v neprospěch stěžovatele jednání žalovaného, který měl dle soudů jednat v dobré víře, a pominuly, že ke střetu jednání v rozporu s dobrými mravy došlo na obou stranách. Pokud by se žalovaný před uzavřením dohody o převodu členských práv a povinností seznámil s obsahem stanov, mohl zjistit, kdo za družstvo jedná, a jakým způsobem se uzavírají písemné právní úkony a kdo za družstvo podepisuje.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přezkoumával důkazní materiál, či dokonce jednotlivé důkazy hodnotil a dovozoval z nich stěžovatelem předkládané závěry.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy podrobně vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a předestřely, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, právní názor, mající oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, proč mají za to, že převodkyně členských práv byla řádnou členkou družstva a byla tedy oprávněná převést na stěžovatele členská práva k předmětnému bytu. Soudy rovněž srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů a na základě jakých skutkových zjištění mají za to, že neplatnost nájemní smlouvy způsobilo družstvo nesprávným postupem svého statutárního orgánu a v souladu s ust. §3 odst. 1 obč. zák nemůže mít prospěch z vlastního pochybení na úkor žalovaného. Navíc nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mohly vést k závěru, že žalovaný mohl důvodně pochybovat o platnosti smlouvy, nebo si jí být dokonce vědom. Stejně tak k jeho tíži nemůže jít nedostatečně vedené účetnictví, evidence právních záležitostí, archivace listin apod. V odůvodnění rozhodnutí tedy v souladu se zákonem soudy uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Námitkami stěžovatele se zabývaly a vyložily, proč je považovaly dokazováním za vyvrácené. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěry obecných soudů, dle nichž je smlouva o převodu členských práv a povinností platná, neplatnost nájemní smlouvy z výše uvedených důvodů nelze přičítat k tíži žalovaného, a tudíž není možné vyhovět žalobě stěžovatele na vyklizení bytu, nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Dle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu